Už šestnáct let jezdí senior Jan polonahý na běžkách v Jizerských horách. Otužilec se stal místní atrakcí
Barvu kůže mění Jan Černoch jako chameleon podle toho, jaká je zima a vlhkost. Jezdí totiž na běžkách jen v kraťasech, s tlustými rukavicemi, a to celou zimní sezonu. Je mu 75 let, jeho rajonem jsou Jizerské hory a za těch šestnáct let, co jezdí polonahý na sněhu, se stal místní legendou. Běžkaři zachumlaní v bundách a čepicích se s ním rádi fotografují, a Jan Černoch i v třeskutém mrazu ochotně na snímek zastaví.
Na parkoviště ve Smědavě přijíždí Jan Černoch ještě oblečený. Tričko si svléká v autě a z vozu vystupuje jen v obyčejných kraťasech na gumičku. Vytahuje lyže s nanogripem, aby nemusel mazat, natáhne poctivé palčáky a společně s manželkou odchází ke stopě. Paní Renáta s ním jezdí na lyže také skoro každý den, ovšem oblečená.
„Každé ráno plavu v bazénu, který má čtyři stupně Celsia, to mi stačí a na běžky už se oblékám,“ říká pro Radiožurnál. Dneska je slunečno a tak Renáta nemá čepici. Polonahého manžela si ani nevšímá, je zvyklá. „Je to blázen, ale začínal postupně. Ze začátku i v tričku, teprve potom jen v kraťasech.“ Renáta se loučí a vyráží sama na kratší okruh. Jan se vrhá do stopy, aby se stihnul vrátit včas a manželka nemusela čekat.
Sleduju záda polonahého běžkaře a pořád mi není jasné, jak to může vydržet. Do kopce se rozehřívá, navíc slunce přidává teplo, to by snad ještě šlo. Ve stínu v lese a při jízdě z kopce ale přece musí trpět.
„To ne, jakmile je sucho jako dneska, tak je to paráda. Do těch minus dvaceti to jde. Jediné, co mi vadí, je déšť a teplota kolem nuly. To se na mně vytvoří krusta, vypadám jak vodník a to nejezdím.“ Honza frčí z kopce a zdraví každého, koho potká. Má tu za ta léta spousty známých, na křižovatkách se zastavuje a s kdekým prohodí pár slov.
„Můžu se s vámi vyfotit?“ ptá se opatrně dáma, která jezdí do Jizerek z Poděbrad. Prý ji v Polabí sousedi nevěří, že na horách jezdí na lyžích naháč. Udělá si spokojeně společný snímek a Honza uhání dál.
„Dneska mám svoji barvu kůže, klasickou základovou,“ směje se penzista, když z něj zkouším vytáhnout, jestli si na tělo něco maže. Samozřejmě že nic. „Mívám asi tak pět různých odstínů, suchý mráz se mnou ale nic nedělá. Každému doporučuju, ať to zkusí, ale měl by si vzít pořádné rukavice. Teplo se ztrácí z prstů,“ pokouší se Honza motivovat o dvě generace mladšího Tomáše, dalšího běžkaře, který se zastavil na kus řeči. „Ani náhodou,“ směje se mládenec. „Honza je legenda a inspiruje mě, že běhá a sportuje každý den. To je skvělé, to se mi líbí. Ale do půl těla ne,“ říká.
‚Jiný životní styl‘
Po dvou hodinách ježdění se penzista vrací na parkoviště, kde už čeká manželka a vracejí se domů do Raspenavy. Původně pochází Jan Černoch z Prahy, jako voják sloužil v Liberci, a tak tady před padesáti lety koupil dům a zůstal dodneška.
Ze zahrady se už zdálky ozývá hutný hluboký štěkot. Dvě hodně chlupaté tibetské dogy zdraví svého pána a návštěvě dávají jasně najevo, kde je její místo. „Oni by skákali,“ říká letitý chovatel tohoto plemene a otevírá dveře do garáže. „Půjdeme tudy.“
Chodba vypadá jako sklad zeleniny a ovoce. Lísky jsou plné pomerančů, banánů, jablek, dokonce jednu krabici obsadilo kiwi. „Jsme penzisti, tak vychytávám slevy. Ale především jak máme trochu jiný životní styl, tak se i jinak stravujeme. Žena nejí maso vůbec, občas rybu. Já si dám maso tak jednou do týdne,“ vypráví Honza a vede mě do obyváku.
Stěny jsou plné plakátů s motivy koček, psů a divadla Ypsilonka, které vzniklo v Liberci. „Pravidelně jsem na divadlo chodil, fotil jsem představení a z řady snímků vznikly i plakáty. Všechny herce jsem dobře znal, s Honzou Schmidem jsme tady v okolí nachodili kilometrů.“
Jan Černoch ale nezahálí ani doma a jen co usedne na gauč, vytáhne laptop a píše pravidelnou denní zprávu pro portál Kam za sněhem. Pod přezdívkou Honza 1949 publikuje fotografie a postřehy z uplynulého dne a stává se tak solidním majákem, podle kterého se běžkaři před odjezdem do bílé stopy řídí. Například vloni psal do 11. března, než bílá stopa definitivně roztála. Konec zimní sezony je ovšem čas, kdy Honza 1949 přesedlá na kolo, na inlajny nebo natáhne plavky a vyráží plavat do Berzdorferského jezera na německé straně hranice.
„Já bych chtěl pracovat ještě tak deset let, abych se udržel v duševní kondici,“ vypráví pětasedmdesátiletý atlet o svých plánech. Je několik desítek let obchodním zástupcem francouzské firmy, často pracuje doma, ale také vyjíždí za klienty. „Samozřejmě oblečený,“ usmívá se zeširoka Jan Černoch a bere do klína jednu z mnoha koček, které s ním a jeho manželkou obývají domácnost.
