V oblasti psychiky se skrývá až 80 procent možného nárůstu výkonnosti, říká sportovní psycholog Šlédr
Pracuje s vrcholovými sportovci, například prvoligovými fotbalisty nebo tenisty, dlouhodobě působí i jako tenisový analytik. Má zkušenosti s více než 80 sportovními disciplínami. Ve kterých z nich je sportovní psycholog Jiří Šlédr nejvíce potřeba, řekl Adamu Procházkovi v regionálním rozhovoru pro Radiožurnál Sport.
Jaký je rozdíl mezi sportovním psychologem a analytikem?
Analytik rozebírá sportovní činnost, její nároky. To znamená, jak se projevuje sportovec z hlediska nároků té činnosti a kde může dojít buď k selhávání, nebo naopak prodávání toho nejlepšího, co v něm je a na čem všem to závisí. Analyzují se fakta, tvrdá data, a na základě tvrdých dat se provádí interpretace do tréninku nebo i do budoucího soutěžního výkonu.
Když se budeme držet toho sportovního psychologa, říkal jste, že máte hodně klientů fotbalistů, tak jak to vypadá v praxi? Přijde za vámi fotbalista, řekne, že má nějaký konkrétní problém a pak ho společně řešíte?
Spíš je to obráceně. Přicházejí s normálními věcmi, nemusí mít ještě vůbec žádný zásadní problém. Já potřebuji akorát vědět, jakým způsobem postupovat dál, jak zlepšovat kvalitu výkonnosti a přitom reálný problém žádný není.
Akorát ty cesty třeba z hlediska techniky kopání nebo zpracovávání míče jsou vyčerpané nebo kondice už je také na samém kraji, kam se mohl dostat, i takticky toho zná strašně moc a potřebuje se posunout v oblasti psychiky, kde se skrývá, v kombinaci s taktikou, až 80 procent možného nárůstu výkonnosti.
Maličkosti vs. detaily
Vy jste říkal, že když k vám přijde nějaký fotbalista, nemusí to znamenat, že má nějaký psychologický problém, ale že se chce třeba zlepšovat. Ale předpokládám, že k vám chodí i sportovci, kteří už nějaký problém mají a chtějí ho řešit, je to tak?
Vyřešili jsme třeba kopání penalt ve fotbale v nejvyšší soutěži, kde právě předtím nechytal téměř nic, nebo vůbec nic a poté začal penalty chytat naprosto s přehledem.
Co bylo tím klíčem k tomu, že se mu začalo dařit?
Klíčem bylo v podstatě psycho-taktické řešení. To znamená, že potřebuji víc času, potřebuji vědět, že musím některé činnosti spustit dříve a některé až později, co mám číst z hlediska pantomimiky, lokomoce, jak se přesouvá exekutor penalty k tomu míči a jakým způsobem to mohu identifikovat. A co mám předtím dělat já a podle toho se chovat. To znamená neskákat, ale předtím udělat ještě něco jiného, což bych už nerad prozrazoval.
Teď se přesuneme z fotbalu do tenisu. Já si pamatuji, že Björn Borg, švédský tenista, říkával, že sportovní úspěch je z devadesáti procent mentální záležitost. Souhlasíte s tímhle číslem?
Někdo má třeba větší předpoklady být víc nad věcí, neřeší spoustu maličkostí, které by ho mohly negativně poznamenat, ale správně řeší detaily, což je opak maličkostí. To znamená, že řeším detail kvůli tomu, abych mohl prodat, co ve mně je, na úkor toho druhého. Když jsme u toho tenisu, to je vlastně úpolový sport. To znamená, že i když já něco udělám dobře, tak to ještě neznamená, že ten bod vyhraji, není to golf.
Mentální připravenost a psychologická stránka zkrátka hraje obrovskou roli při tom sportu, to se asi shodneme. Jak je možné, že to naše hlava tolik ovlivňuje?
Tam se totiž jedná o dvě rozdílné věci. Buď právě soutěžím, nebo nesoutěžím, je přestávka mezi body a tam musím umět vypnout. Permanentně pracuji s nevýkonovou a výkonovou složkou. V tenise třeba platí, že v soutěžním výkonu ze šedesáti minut, kdybych vzal tuto část zápasu, se 53 minut nehraje, to tvoří přestávky, a sedm minut se hraje. To znamená, že ta hlavní psychologická příprava je 53 minut.
Největší soutěž je sám se sebou. Neobhajujete pouze medaili, ale i očekávání, míní sportovní psycholog
Číst článek
Musím umět se zbavit té předchozí zátěže, někde znovu nabrat síly a připravit se na začátek dalšího bodu. A to je právě to, co Nadal uměl, uměla to spousta hráčů a v momentě, kdy neměli tak velkou psychickou odolnost, se to několikrát ukázalo, třeba i u Rogera Federera. On vždycky zkrátil přestávku, třeba o tři, čtyři vteřiny a následný bod prohrával, obvykle vlastními nevynucenými chybami.
Ale pokud tohle neudělal, to znamená, že psychická odolnost byla vyšší, než nároky činnosti, tak hrál naopak velmi skvěle a dodržoval svůj čas přestávek 18 až 21 vteřin, což byla alfa a omega jeho úspěchu.
Genetika a učení
V médiích proběhl článek s Michaelem Krmenčíkem, který mluvil o svém mentálním kouči „Spolupracuji s Danielem Landou, je to výborný mentální kouč. Popisoval jsem mu, jak se cítím, že mě táhlo dolů to, co jsem udělal v Plzni svému mateřskému klubu. Řekl mi, ať se na to slušně řečeno vykašlu a fotbal si užívám. Je to šaman, fotbal mě zase baví.“ Je to tak jednoduché?
Není, sportovní psycholog a mentální kouč jsou dvě rozdílné funkce. Sportovní psycholog je absolvent psychologie a řeší to jiným způsobem, než mentální kouč. Samozřejmě mentální kouč může být i psycholog, to se nevylučuje.
V podstatě kdyby to fungovalo u všech, tak by tato formulace, kterou použije, fungovala u všech, což na 99 procent neplatí. Každý jsme jiný a každý potřebujeme jiný přístup, máme jiné předpoklady.
Ale je tedy možné, že zpěvák Daniel Landa prostě řekl Michaelu Krmenčíkovi: „Hoď to za hlavu, užívej si to“, a jemu to skutečně pomohlo?
Ano, možné to je. V tomto případě ano.
Vy jste předtím naťuknul i Rafaela Nadala, který nedávno ukončil svou velkou kariéru, 22 grandslamů, o titulech se nemusíme bavit. Ale je hodně také spojovaný s vítěznou mentalitou a bojovností. Myslíte, že se s tím Rafael Nadal trochu i narodil?
Část je genetika, část se mohl naučit. Fakticky se sportovci, kteří mají z hlediska senzomotoriky méně ve vínku, mohli v životě více doučit s hlediska psychomotoriky. Kdybychom vzali historicky tenisty, a schválně nejmenuji, někteří měli obrovský talent, byli třeba druzí na světě, a ti, kteří měli menší talent, byli první na světě. Protože se byli schopní to doučit. Pokud mám vhodné vnější impulsy a silnou výkonovou motivaci, tak dokážu spoustu překážek překonat.
6:34
Strašně specifický a obrovský bojovník, popisuje Nadala bývalý český tenista Berdych
Číst článek
Často nechcete sportovce jmenovat, což chápeme, ale kdybyste měl vyjmenovat nějaké české sportovce, ať už ze současnosti nebo minulosti, kteří byli z toho mentálního hlediska výjimeční, koho byste vybral?
Z tenistů bych vybral Ivana Lendla nebo v některé periodě Petra Kordu. Poté Karolínu Muchovou, Petru Kvitovou. Samozřejmě nevyjmenuji všechny, ale v některých zápasech Lucku Šafářovou, Báru Strýcovou i Ester Ledeckou nebo Evu Samkovou. V podstatě když se podíváme na olympiády na naše nejlepší sportovce, tak to vidíme.
Jak to vlastně vidíte? Vy jste se všemi asi nespolupracoval, takže část z nich jste sledoval na dálku. Jak to poznáte, že jsou po mentální stránce výjimeční?
To se pozná z hlediska výkonnosti, nikoliv ojedinělého výkonu. Jsou schopní podávat kvalitní výsledky. Nemusí vždycky vyhrát, ale kvalita toho projevu je vysoká. Pokud je tam ojedinělý projev, tak to může být jeden z důvodů, že psychická odolnost tam nemusí být tak vysoká.
To znamená, že když je sportovec úspěšný a zároveň konzistentní, tak to nutně znamená, že je na tom mentálně a psychicky dobře a je to mentálně silný člověk.
V podstatě ano. De facto má nadhled nad tou situací a fakticky dokáže kreativně v rámci soutěžního výkonu něco obměňovat. Rozdíl psychiky v tréninku a soutěžním výkonu je zhruba kolem 40, 45 procent rozdílu. Psychika se nedá naučit v tréninkovém procesu, ale analýzou soutěžního výkonu nebo vnímáním jednotlivých procesů v rámci soutěžního výkonu.
33:42
‚Někdy stačí informace nebo blbá esemeska.‘ Kouč Jelínek hovoří o tajích psychiky sportovců i manažerů
Číst článek
Nejnáročnější sport
Tak nějak přirozeně jsme hodně sklouzli k tenisu, je tenis psychicky nejnáročnější sport?
Desetibojaři říkají, že jejich sport je nejtěžší, protože je tam deset rozdílných disciplín. Já jsem v Itálii, protože jsem současně i tenisový trenér, hrál s jedním italským desetibojařem. A když po 25 minutách ležel na dvorci a přitom se skoro nic nedělalo, tak mi sdělil, že nechápe, jak ten tenis vůbec někdo může hrát. Že to je tak náročné, že to není schopný fyzicky zvládnout, natož mentálně. Takže pravděpodobně tenis, protože tam je permanentní odpor té druhé strany, i když udělám něco skvělého. Patří asi k těm těžším sportům, protože jsou tam nároky jak na psychiku, na vnímání, vyrovnávání se s neúspěchem.
Když jsme se bavili o tenise, kde je těžké vypnout mezi míčky, tak kdybyste měl říct jednu základní radu někomu, komu vypnout mezi míčky nejde, tak co má dělat?
Fakticky skončí bod a on musí umět pojmenovat, co se vlastně stalo. Jestliže dá eso, musí umět pojmenovat: „Přečetl jsem soupeře, stoupnul jsem si na správné místo, vymyslel jsem ze čtyř variant podání tu správnou, umístil jsem to do zóny, kde s tím měl problém, nečekal to a v tom případě jsem to vyhrál.“ Tím to končí, protože začíná přestávka a to je právě to spláchnutí toho, co se stalo.
Potom je ta druhá část. Musím zmizet z výkonu, uvědomit si, že si dám třeba jahody se šlehačkou nebo půjdu potom někomu zavolat. Tím se uvolním a doplním energii, to je druhá část přestávky. Potom je třetí část. Pozor, bod je úplně jiný, buď byl ten předchozí zleva, nebo zprava, teď je to úplně jinak. Začíná se znovu a já musím znovu přijít na to, co tomu soupeři bude vadit v ten daný okamžik.
A pokud tyhle tři činnosti vždycky dělám, tak v tom případě se vlastně učím tu hlavní část, těch 53 minut, což je ta přestávková činnost a podle toho posiluji svoje psycho-fyziologické funkce, protože šetřím energii. Pokud to nedělám, tak si představte, že stojíte s autem na křižovatce a túrujete motor.
