Živý řetěz, který před 25 lety spojil lidi v Pobaltí proti Moskvě, připomíná cyklistický závod
Při vůbec největším protestu v dějinách někdejšího Sovětského svazu, takzvané Baltské cestě, spojili své ruce přes dva miliony lidí. Estonci, Litevci a Lotyši chtěli demonstrovat společnou touhu po nezávislosti na Moskvě a také odmítnout tehdy přesně padesát let starý pakt Molotov-Ribentrop, který jim svobodu vzal. 600 kilometrů dlouhý lidský řetěz, který vedl z Vilniusu, přes Rigu až do Talinu, je zapsaný v Guinesově knize rekordů. Skoro stejnou trasou se na připomínku Baltské cesty v těchto dnech jede cyklistický závod.
Všechny tři metropole Pobaltí spojí letos přes sto dvacet cyklistů, včetně jednoho českého týmu. Závod vyjel ve středu z litevského Vilniusu, ve čtvrtek projel lotyšskou Rigou a do svého cíle v estonském Talinu dorazí v neděli.
Trasa se mírně liší od té, při které se 23. srpna 1989 v sedm hodin večer spojily ruce více než dva miliony lidí. Byl mezi nimi i nynější estonský europoslanec Tunne Kelam.
Lidé v Pobaltí si připomínají lidský řetěz, který před 25 lety vytvořili na protest proti nadvládě Moskvy. Téma zaujalo redaktora Viktora Daňka.
„Pro mě to byl začátek mého boje za vlastní lidskou důstojnost. Byl to jen pokus. Nevěděli jsme, co se stane. Bylo to riziko, samozřejmě, ale bez rizika ničeho nedosáhnete,“ vzpomíná.
Termín 50. výročí paktu Molotov-Ribentrop si organizátoři vybrali záměrně. Tajný dodatek smlouvy o neútočení mezi stalinistickým Ruskem a nacistickým Německem rozdělil Evropu pravítkem na dvě poloviny. Sovětský svaz pak Estonsko, Lotyšsko a Litvu ke svému území násilně připojil.
„Všechny komunistické systémy byly založeny na strachu, aby se lidé báli říct si o svá práva. Být první vyžadovalo hodně odvahy. Ale stalo se to. Baltská cesta řekla světu: ano, my chceme být svobodní. Ačkoliv je pravda, že svět tomu tehdy ještě naslouchat nechtěl,“ vzpomíná na Baltskou cestu první řádný premiér osamostatněného Estonska Mart Laar.
Proudy volající po nezávislosti na Moskvě začaly v Pobalití sílit v osmdesátých letech. Pod peticemi za stažení Rudé armády se množily stovky tisíc podpisů. Na organizaci protestu vzpomínala před pěti lety v Českém rozhlase i jedna z hlavních organizátorek Baltské cesty Angonita Rubšite:
„Spočítali jsme, že pokud každý stojící člověk rozpřáhne ruce, tak to zabere zhruba 80 centimetrů. A tak jsme začali shánět potřebný počet lidí na utvoření dlouhého živého řetězu. Ze začátku jsme si mysleli, že se nám to nepodaří. Ale najednou jsme slyšeli, jaké jsou zácpy na silnicích a že přijíždí tisíce lidí. Hlavně nám pomáhal rozhlas.“
Sovětské úřady proti protestu nezasáhly. Kreml pod vedením Michaila Grobačova odpověděl jen ostrými slovy. Sled událostí se pomalu dal do pohybu. Během takzvané Zpívající revoluce postupně vyhlásila nezávislost Litva a začátkem roku 1991 i Lotyšsko a Estonsko.
