Hrdinové jako my zaostřují na člověka
Divadlo Komedie otevřelo letošní Německou sezonu vlastní adaptací úspěšného románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my. Podzimní 20. výročí pádu železné opony k tomu přímo vyzývalo.
Román Hrdinové jako my se odehrává v bývalé NDR, přesněji ve východním Berlíně. Ačkoli existuje několik jevištních úprav tohoto bestselleru, Kamila Polívková, debutující v Pražském komorním divadle jako režisérka, se rozhodla pro vlastní úpravu textu. Podařilo se jí vystředit z obsáhlé knihy hlavního (anti)hrdinu, prakticky nezávislého na prostředí. I když berlínské kulisy, jakožto města smrtící linie, v jeho příběhu hrají roli, stejně tak dobře by se mohl život Klause Uhltzschte odehrát kdekoli v bývalém východním bloku nebo v jiné totalitou znásilněné společnosti.
V podání Jiřího Štrébla si bývalý estébák Klaus Uhltzscht v několika polohách získává svým strhujícím monologem "bezvýznamného života" chtě nechtě sympatie. Kamila Polívková nám jej neukazuje černobíle, ale jako celého člověka. Přes všechny strašidelné věty o vyšších cílech, misích a historických posláních, jimiž je schopen omlouvat své nelidské jednání, v něm dřímá rovněž osobní bolest, láska, ba i poezie: "Kdyby ten svět uměl křičet, tak by od této chvíle křičel: Ztráta, ztráta, ztráta!" Zaostřeno je zde na nitro, které si plně uvědomuje svoji náležitost k morální spodině, přesto však nemá zájem se omlouvat. Čím by se také dala omluvit ta naše mnohaletá šeď, v níž jsme žili, a k níž bylo tolik z nás lhostejných!? Do děje několikrát vpadne herečka z publika (Tereza Hofová), aby Klause konfrontovala s jeho činy. Odpovědí se jí nedostane, a tak odejde z "představení". Viděním jiné generace: Každý máme nějaký osobní příběh, možná i tragický, ale to nás neopravňuje k vědomému páchání zla. Můžeme se schovat za klaunskou masku, jíž si náš hrdina živě nanese a zase smyje během představení? S dokonale nejednoznačným Jiřím Štréblem - rozněžnělým, tvrdým, ironickým i ďábelským - nám několikrát smích ztuhne na rtech.
Režie se soustředila na nitro Ultzschte natolik, že jevištní výprava (Kamila Polívková působila paradoxně doposud především jako kostýmní výtvarnice a scénografka) v podstatě nebyla důležitá. Vystačí si s jednou projekcí, židlí a stolkem s karafiátem... Po Goebbelsovi a Baarové Komedie opět dokazuje, že k představení potřebujete za prvé dobrý scénář a za druhé dobré herce. Vše ostatní je v divadle podřízeno a může být pouze podpůrné.
Závěrečná Brussigova absurdní zápletka, popisující jej jako hrdinu, který díky svému přerostlému údu otevřel bránu berlínské zdi, byla v této adaptaci zachována, ale působí jemně jako humorný katalyzátor závažnějšího tématu, do něhož byla inscenace stylizována: Klaus Uhltzscht je malý člověk, jenž se v životě nepotřeboval ptát. Vždycky snědl, co mu přinesli, a dělal, co mu řekli. Jeho existence reprezentuje jedno z milionů ozubených kol ve stroji, který si říkal reálný socialismus. Trvalo to 40 let než se ten vnitřně dobře promazávaný stroj zasekl a rozpadl zpět na jednotlivé lidi, na člověka.
Skutečný člověk Klaus Uhltzscht se v divadelní adaptaci Kamily Polívkové odosobňuje a nejednou se přesvědčivě schová za pojem "lid." Nebyla to totiž Klausova vůle, nebyly to jeho činy... A nebyla to přece jen vůle lidu, který sám na sobě páchal ty nejhorší zločiny?
