Líbí se mi úplně každý. Nejdu po prvoplánovosti a obdivuji každý rys, říká výtvarnice Věrka Vybíralová
Před lety v talentové televizní soutěži zaujala svou rychlokresbou. Výtvarnice Věrka Vybíralová je ale také restaurátorkou a malířkou. Říká, že má v sobě „dvě Věrky“. „Jedna je takový ten extrovert, který když zahoří pro nějakou věc, tak pracuje, jak může. A pak je ten introvert,“ vysvětluje výtvarnice v pořadu Host Lucie Výborné. Jak vypadaly její umělecké začátky? Kde hledá modely pro své kresby? A proč zvažuje, že se úředně přejmenuje?
Kdo se ještě nesetkal s vašimi rychlokresbami, s malbami, ani s výtvarným uměním, si možná vzpomene na rok 2012, kdy jste přišla do talentové soutěže a zaujala svou rychlokresbou. Co vás to napadlo tam jít?
To je skvělá otázka, děkuji za ni. Já jsem do té doby tu svoji rychlokresbu tak trošku schovávala před světem a chodila jsem po metru a po různých ulicích a neustále jsem zaznamenávala svět kolem mě.
Restaurování je naprosto nádherná, pokorná práce, ale respektujete tam plně ruku starého mistra. Svůj výtvarný projev tam nemůžete uplatňovat, říká Věrka Vybíralová
Možná mě k tomu drásal takový moment, že jsem si říkala, že znám staré mistry, které považuji za génie, a chtěla jsem se dostat blíž do roviny toho být silně schopna viděné předat na papír. Takže jsem si cvičila oko maximálně, jak to šlo. A nejlepší škola byla sednout si do metra, kde o vás lidé nevědí, kde jsou ve své naprosté přirozenosti.
Potom jsem toto zaznamenávala, vlastně jsem se skoro už ani nedívala na papír a jen jsem pozorovala a takto jsem kreslila, oni o tom nevěděli. Byla jsem strašně štěstím bez sebe, že se mohli kdykoli pohnout, kdykoli změnit pozici. Oni mluvili, seděli, byli smutní, ale v další stanici mi mohli vystoupit, takže já jsem měla třeba jednu dvě minuty, abych zaznamenala co nejvíce lidí.
No, a potom mě nenapadlo nic chytřejšího než to předat na větší formát a zkusit to v životní velikosti. A tak jsem si to párkrát nacvičila a pak jsem si řekla: šup, tak já to jdu zkusit a představím tuto technologii rovnou publiku v médiích.
Nádherná, pokorná práce
Washington uchvátily Dvořákovy sny. Na obrovské instalaci se podílela i umělá inteligence
Číst článek
Vy na to máte ale dobrou zbraň – dvě školy, které vám to umožnily. Máte vystudovanou restaurátořinu a ještě k tomu animaci ve Zlíně. Vy jste ty dvě školy studovala naráz?
Ano. Musím říct, že to bylo hodně náročné. Přes den jsem restaurovala, po nocích fázovala obrázky… Víte, to restaurování je naprosto nádherná, pokorná práce, ale respektujete tam plně ruku starého mistra, a svůj výtvarný projev, svou uměleckou cestu, kterou máte třeba už vykrystalizovanou, tam nemůžete uplatňovat.
Takže já jsem v sobě cítila, že potřebuji hořet i svým vlastním výtvarným stylem, svou vlastní výtvarnou rukou, takže jsem se prostě přihlásila na tvůrčí školu.
A tam naopak pomohlo hodně to restaurování, hodně zahořeli pro to, co jsem už stihla během jednoho roku na restaurátorské škole zrestaurovat, jakým způsobem postupuji a jaké mám hluboké vědomosti skrze ty výtvarné techniky. Byla jsem přijata a štěstím bez sebe. A vlastně jsem tak kombinovala svoje dvě Věrky.
Restaurátořina je fantastické povolání, my o tom ale strašně málo víme. Je to povolání, kde člověk musí být opravdu multiinstrumentalista. Co všechno restaurátor musí umět kromě toho, že musí být sám výtvarně zdatný?
Vy jste to tak krásně řekla. Já jsem říkala vždycky multioborová, ale multiinstrumentalista je geniální.
‚Surreálný zážitek.‘ Majitel našel v garáži v Londýně grafiky Salvadora Dalího, na které na 50 let zapomněl
Číst článek
Musíte být výborný chemik, musíte ovládat i fyziku. Musíte výborně ovládat historii, dějiny umění, technologie starých mistrů, technologie různých oblastí světa – Italové pracovali jinak než Francouzi a tak dále.
A potom musíte umět i přímo fyzicky staré technologie, fyzicky ovládat práci s mikroskopy, zábrusy, výbrusy vzorků, ovládat, jak materiály fungují, znát jejich stáří a to, jak společně s věkem stárnou, a od toho si odvodit i svoji práci do budoucna – jak budete pracovat, abyste dalším restaurátorům nepřitížili kvůli svým zásahům práci.
Dvě Věrky
V roce 2019 jste měla v Opavě výstavu, která se jmenovala Nepřehlédnutelní. Pochopila jsem, že jste si modely vybírala tak, že se vám někdo prostě v nějakou chvíli hrozně líbil. To si tak představuji, jak jdu za neznámým mužem a říkám mu: „Víte, já bych vás chtěla malovat.“
Přesně tak. Já svým způsobem mám v sobě ty dvě Věrky. Jedna je takový ten extrovert, který když zahoří pro nějakou věc, tak pracuje, jak může. A pak je ten introvert.
No, ale v tu chvíli, když já potkám někoho, kdo pro mě taky hoří a vnímám z něj určitou silnou energii, tak zahořím taky a vůbec se nebojím přijít a říct: „Dobrý den, já jsem výtvarník a hlavně figuralista. Byla bych moc vděčná a ráda, pokud byste byl ochoten, byla ochotna mi stát modelem. Dělám velkoformátové komiksové portréty a byla bych moc ráda, kdybych vás mohla zpodobnit.“
4:43
Ukrajinu před ruskou agresí brání i umělci. ‚Sedím v zákopu a kreslím,‘ voják vystavuje grafiky z fronty
Číst článek
A jak to dopadá?
Většinou pozitivně.
Myslím si, že to velmi úzce souvisí s něčím, čemu říkám umění vidět. Čím vás ti lidé, ty tváře zaujmou, když se na ně třeba v tom metru nebo v autobuse díváte?
Dá se říct, že mně se líbí úplně každý. Já prostě obdivuji úplně každý rys a každou linku, kterou za tím člověkem vidím. Vůbec nejdu po nějaké prvoplánovosti, nějaké líbivosti.
Naopak – já oceňuji to, co by druzí mohli považovat za nedostatky nebo za něco hrozně obyčejného; mě to strašně přitahuje a strašně se mi to líbí.
Co si Věrka Vybíralová kreslí do deníku? Jak se jí ilustrovala kniha o architektuře? Jak její práci ovlivnil úraz ruky? A co jsou to optické zkratky? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
