Ukrajinu před ruskou agresí brání i umělci. ‚Sedím v zákopu a kreslím,‘ voják vystavuje grafiky z fronty
Do obrany Ukrajiny se v prvních řadách zapojili i mnozí umělci. Pěvci, zpěváci, básníci, spisovatelé i výtvarníci. Své nadání a práci ale nepověsili na hřebík ani dočasně a těžká válečná zkušenost se projevila i v jejich tvorbě.
Architekt a grafik Andrij Rojik bojuje už třetím rokem. Andrijovi přátelé využili několikadenního odpočinku v Oděse a uspořádali výstavu jeho válečných grafik v jedné z galerií ve starém městě. Nejde o žádné veselé obrázky. Andrij skromně připouští, že grafiky nejsou jen prvoplánovým odrazem strašlivé válečné reality.
„Chlapci do mých prací vkládají hluboký smysl, který tam asi určitě je. Jsou to lidé, jejichž názoru si vážím, takže to zřejmě bude umění. Když maluješ své pocity a v lidech to vyvolává nějaké emoce, znamená to, že jsi nepracoval zbytečně,“ myslí si Andrij.
„Každý opravdový umělec je citlivou bytostí. Já kreslím proto, aby mě moje emoce nepohltily, aby mi z toho všeho v hlavě nepřeskočilo. Rozhodl jsem, se, že s těmi emocemi musím nějak pracovat a nedržet je uvnitř. Je to čistá art-terapie,“ svěřuje se.
Prostředník mezi vojáky a civilisty
Andrij Rojik se snaží veřejnosti předat pocity obránců na frontě. „Dá se říci, že jsem něco jako prostředník mezi vojáky a civilními obyvateli. Chci jim povědět o tom, co vojáci cítí. Mnozí spolubojovníci mi totiž říkají, že kreslím to, co sám cítím uvnitř, ale nedokážu to popsat nebo vyjádřit. A já vím, že moje umění má smysl, přestože jsem to tak ani původně nezamýšlel.“
Na frontě má Andrij u sebe vždy zbraň i tužku. „Skicák mám pořád v batohu. Kdykoli, když mám chvilku, sednu si v zákopu a kreslím. Samozřejmě, že je to většinou o Bohu a válce, o tom, co mě zasahuje, co se mě bezprostředně dotýká. A pak se na moje obrázky podíval tady Saša a napsal k nim verše…“
„Chtěli jsme představit Andrijovy práce širší veřejnosti a ukázat, že umění se rodí i ve válce. Mezi vojáky je totiž spousta lidí, kteří dokážou umělecky ztvárnit to, co vidí. Realitu filtrují přes svoji duši a srdce. Jejich tvorba není hodnotná jen kvůli tomu, že se rodí za války. V každé z těch prací se skrývá hluboké pochopení slova ‚život‘,“ vysvětluje básník a voják, který si nechává říkat jen strýček Váňa.
Národní dědictví
Podle něj Andrij možná ani sám nechápe hloubku svých grafik. „Tyto práce jsou silnější než on, jsou to díla, která už nejsou jen jeho, ale stala se národním dědictvím. Musíme je ukazovat mládeži i dospělým, aby neztratili schopnost myslet a cítit.“
„Uspořádali jsme tuto výstavu, abychom demonstrovali umění a talent našich lidí. A i kdyby tato expozice byla jednou jedinou, tyto obrazy bezpochyby přežijí zkoušku časem, ale mělo by je vidět co nejvíc lidí, aby pochopili, co se kolem nás děje.“
Podle strýčka Váni nejde jen o samotné umění, ale o také osobnost autora. „Podívejte se na Andrije, jak je ověšený řády. Ne každý se v jeho relativně mladých letech stane válečným veteránem s mnoha zásluhami. Na Ukrajině máme hodně zdravých a schopných lidí, kteří se ale bojí, nemyslí a nechtějí vidět realitu. Nepřemýšlejí o zemi, ve které budou žít. A Andrij jim ukazuje cestu: je možné být umělcem i vojákem zároveň. Je to velmi silné a hluboké spojení vojáka a tvůrčího člověka.“
Kdyby Andrij Rojik nebyl opáleným a všemi větry ošlehaným důstojníkem, tak by se při těchto slovech i začervenal.
„Podle mého spočívá největší hodnota těchto malůvek v tom, že zachycují okamžité emoce, teď a tady. Ne až někdy potom. Uvědomuji si, že válka jednou skončí, vrátím se k práci architekta do svého ateliéru. Vzpomínky na válku se postupně pokryjí lakem a pozlátkem. Budou zkrátka jinými. Proto zachycuji své emoce přímo na místě, bez jakýchkoli příkras a lži. Kreslím tak, jak to momentálně cítím,“ popisuje Andrij.
Andrijovi Rojikovi někteří vyčítají drsnou povahu jeho prací. Andrij a Váňa jim odpovídají: taková je ale válka – krutá, krvavá a strašná.
