Nominace vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba, tedy doprava dřeva plavením po řece, jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé, uvádí ministerstvo. Jde nejen o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.

Společná nominace šesti evropských států vorařství je podle Zaorálka zárukou další spolupráce při podpoře tohoto kulturního dědictví.

První zmínky o voroplavbě na Vltavě pocházejí z 11. století. Předpokládá se, že voraři pluli na všech tehdy splavných řekách, jimiž byly Vltava, Malše, Lužnice, Nežárka, Otava, Sázava, Berounka, Divoká Orlice, Tichá Orlice a Labe. Postupně ji vytlačil rozvoj železnice a voroplavbě na Vltavě pak definitivně zamezila výstavba Vltavské kaskády.

Na udržování tradice ve středu mají podíl vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů navazují. Spolky vznikaly na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Důležitá je mezinárodní spolupráce, všechny vltavanské spolky jsou členy Mezinárodní vorařské asociace, což dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských zemích.

Základní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO již obsahuje mimo jiné české sokolnictví, verbuňk, Jízdu králů či české loutkářství. Cílem seznamu je podle UNESCO odrážet rozmanitost nemateriálního dědictví lidstva a také přitáhnout pozornost k lety prověřeným dovednostem.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít