V kabaretu je člověk víc sám za sebe. Nalezení talentu pro hudbu mě mile překvapilo, říká Bílková
V Kabaretu Pepe střídá vážné, hloubavé polohy s rozšafnými řachandami i v rámci jedné písně. Chybělo přitom málo, aby své umění předváděla v divadle Semafor. „Říkám jako hezkou historku, že je hezké, že si pan Suchý vzpomněl, že na mě zapomněl. Pak jsme se ještě několikrát potkali, ale nikdy to nedopadlo a asi to tak mělo být,“ líčí herečka Petra Bílková v rozhovoru pro Radiožurnál. Kde se v ní vzala touha vystupovat se svými písněmi?
Když jsem slyšela entrée vašeho Kabaretu Pepe, tak jsem si říkala, proč je tato holka v divadle Kampa, proč není v Semaforu? Protože já slyšela: vyvěste fangle, na tingle tangle... A říkala jsem si, proč ne tam?
To bychom tady byli dlouho, kdybych měla vyprávět celý příběh. Já a Semafor? Nevím, prostě se to nepovedlo.
S rolemi malých chlapců jsem smířená. Dětský svět mě fascinuje, když jsem šťastná, taky dělám kraviny, říká herečka Petra Bílková
Zkoušela jsem to, dokonce jsem se s panem Suchým několikrát za svůj život potkala, někdy náhodně, někdy cíleně. Dokonce těsně po škole jsem k němu šla na konkurz, že hledali dívčinu do nějaké hry. To bylo v době, kdy Semafor sídlil jinde, po záplavách. A já tam šla, zahrála jsem mu dvě jeho písně, protože já vyrostla na Semaforu a milovala jsem to. On byl tenkrát spokojený: „Jo, to je dobrý, to je jiný kafe,“ řekl nějakému kolegovi a řekl, že mi zavolá.
O prázdninách mi volal, že by pro mě měl roli a jestli bych ji vzala. Tak jsem řekla, že bych ji teda vzala a on že se ozve v září. To bylo fakt hned, jak jsem skončila školu. On se v září neozval – a Petra byla takový ťuťánek, který se nikam neprobojovával, takže jsme to nechali vyšumět, nic z toho nebylo.
Pak jsme se po letech potkali a on mi říká: „To jste vy? Já jsem na vás tenkrát zapomněl.“ Takže já to říkám jako takovou hezkou historku, že je vlastně hezké, že si pan Suchý vzpomněl, že na mě zapomněl. Pak jsme se ještě několikrát takto potkali, ale prostě to nikdy nedopadlo a asi to tak mělo být.
Já si říkám, že kdyby to dopadlo, tak by se asi nestal Kabaret Pepe, že?
To asi ne, ale to jsme hodně dopředu, kdy se stala historka s panem Suchým a kdy byl kabaret. Ale asi ne, asi by věci byly jinak.
32:31
Kultivovanost první republiky, ale víc brutální, říká o svých písních Rozálie Havelková
Číst článek
Kabarety bývají složeny z šansonu a také z kupletů, ze zábavných písní. K čemu máte blíž? Ke hloubavosti, takovému tomu zklidnění, občas nějakému lkavému smutku, anebo k té řezačce?
Já myslím, že oboje. Kdo si poslechne moje písně, tam se oboje střídá. A nejenom že jedna píseň je taková a druhá úplně jiná, ale já si troufám říct, že i v rámci jedné písně. Teď nedávno mi říkala kamarádka: „Ty to tam prostě nastřelíš, lidi se smějí a pak vzápětí jdeš úplně dovnitř.“ Takže já si myslím, že se to tam prolíná i v rámci jedné věci.
Kabaretiérka musí být dost suverénní, když potřebuje lidi přivítat a pak do nich všechno svoje nitro vyklopit. Jak jste na tom se suverenitou?
Hledám si ji, oťukávám si ji. Nevím, jestli jsem úplně kabaretiérka – spíš jsem svůj pořad nazvala kabaret. Myslím si, že to nesplňuje formy kabaretu, ale já to slovo mám ráda, vždycky mě lákalo, takže jsem tomu pořadu dala název Kabaret Pepe.
Ale je to spíš písňový pořad, kdy něco povídám, hraji písně, na tom je to založené. A když jsme byli v divadle, tak to bylo opředeno nějakým nápadem, někdy lepším, někdy horším, večery byly různé.
Pro mě to byl takový test odvahy nebo suverénnosti, taková cesta zkoumání, kdo jsem. Je to jiné, než jít na jeviště hrát hru, která je scénářem pokaždé stejná, víte, co tam bude. Ale tady je člověk opravdu víc sám za sebe. Větší problémy jsem měla vždy v těch předělech, než když už pak člověk zasedne ke klavíru a zahraje píseň.
35:11
Čím větší lidi, tím skromnější. Vidět giganty, jak dělají herectví, to je škola, vzpomíná herec Štěpánek
Číst článek
Protože klavíristka jste suverénní, že ano.
To také nevím, jestli suverénní! Ale tak nějak jsem. Tam už se člověk ponoří do příběhu, který je daný. Takže tak, spíš cesta.
Vrátím se ještě ke kabaretu, k psaní vlastních písní a vůbec odvaze s texty předstoupit. Herečkám odvaha nechybí, je to lehké?
Není to lehké. Ne, je to fakt jiné než hrát roli. Opravdu tady jde člověk sám za sebe. Ale já jsem písně začala psát tak, že ke mně přišly. Já jsem se k tomu nenutila, nerozhodovala, ani nevím, která píseň byla první. Prostě se to stalo. Poprvé v životě jsem měla pocit, že není úplně blbá, protože když se to stalo deset let předtím, tak jsem si říkala: to ne, to bylo vytažené až z paty.
Ale tady se to nějak stalo a říkám si: asi jo. A pak přišla další a další. A já mám pocit, nebo vždy to tak říkám, že tím, že ty písně opravdu vznikaly přirozeně, že jsem na ně netlačila, ani jsem netlačila na to, jak se s tím někde probojovávat, to si myslím, že je důvod, proč fungují.
Někdy si říkám, to je dobrý, že jsem tohle dokázala napsat, protože hudbu a divadlo dělám déle a myslela jsem si, že na toto talent nikdy mít nebudu. Takže mě to mile překvapilo a s tím problém nemám. To mě naopak baví, protože tam mám pocit, že jdu hodně do sebe, že jsem to já, že to k lidem promlouvá a že se to propojuje. Tam pak houstne takové to bytí.
Jak se Petra Bílková dostala k roli malého stromu a čím ji fascinuje dětský svět? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
