Smějeme se i situacím, které nejsou vtipné, popisuje dodaný smích v sitcomech psycholožka
Smích – to je jedna z nejdůležitějších součástí našich životů. Smějeme se, když někdo řekne něco vtipného, když nás rozesměje určitá situace nebo když se díváme v televizi na sitcom. Je to ale smích nucený, nebo opravdový? „Smějeme se kvůli tomu, že cítíme nějakou společenskou normu. Je těžké slyšet ostatní se smát a být jediný, komu ta situace nepřijde vtipná,“ říká psycholožka Markéta Kmoníčková.
Jsou situace, kterým se běžně nesmějeme – rozchod, úraz, vyhazov z práce. Tvůrci televizních komediálních seriálů ale i přes to právě k těmto situacím přidávají záměrně hlasitý davový smích, a někdy dokonce i potlesk. A co udělá televizní divák – většinou se přidá a zasměje taky.
Právě pohodlí domova nám vytváří jakousi bezpečnou zónu, ve které se můžete zasmát klidně i cizímu neštěstí. Sitcomům se smějeme i z jiného důvodu.
„Není to jenom ta nahrávka smíchu, která na nás má vliv. Je to i o identifikaci s postavou. Není to tedy jenom o tom, že když se směje publikum, tak my se přidáme. Je pro nás důležité, abychom se v postavách viděli. Je to i částečně kvůli tomu, že cítíme i nějakou společenskou normu – tedy že bychom se v té chvíli smát měli. Je těžké slyšet ostatní se smát a být jediný, komu ta situace nepřijde vtipná,“ vysvětluje Radiožurnálu psycholožka Markéta Kmoníčková.
Poprvé v rádiu
Ještě než se ale takzvaná zvuková stopa se smíchem dostala do televizních seriálů, tak ji jako první slyšeli rozhlasoví posluchači. Těm měla při poslechu rozhlasové hry navodit pocit, že nejsou u rádia sami. Součástí televizní zábavy je pak od 50. letech minulého století.
Zemřel režisér Sedmilhářek, Ostrých předmětů nebo Klubu poslední naděje. Valléemu bylo 58 let
Číst článek
„Přestože to zní tak, že se smějeme jako dav něčemu, co by pro nás jinak nebylo vůbec vtipné, pozitivně na tom vnímám, že v životě jsou situace, kterým bychom se normálně nezasmáli. A když je v tu chvíli zrovna prožíváme, tak nám právě sitcom může alespoň na chvíli život odlehčit,“ doplňuje Kmoníčková.
Smích do televizních sitcomů buď takříkajíc uměle tvůrci vkládají až po natočení ve střižně, nebo si přímo na natáčení přizvou živé publikum. To ale neznamená, že tuhle živou nahrávku opravdu ve výsledném snímku uslyšíme.
Důkazem toho je i oblíbený sitcom Jak jsem poznal vaši matku. Natáčení prvního dílu sledovalo ve filmových kulisách několik desítek diváků – jejich smích si tvůrci nahráli. Ovšem použili ho v úplně jiném díle – takže smích ve finále není reakcí na události, které divák v televizi uvidí.
Trend tradičních sitcomů se zvukovou stopou smějícího se publika je ale na ústupu. Nejvíc jich podle filmových serverů vzniklo v 90. letech. A právě ty z 90. let se na televizních obrazovkách udržely i několik sezon.
