Je nám vlastní nadsázka animovaného filmu, říká autor připravované videohry Phonopolis
Studovat animaci neznamená, že budete tvořit jenom animované filmy. Někteří absolventi zakončí školu například videohrou. A jejich další kroky pak směřují například do českého vývojářského studia jako je Amanita Design. Tam vzniká už několikátým rokem hra „Phonopolis“ . Ta je zajímavá také tím, že ji tvůrci nejdříve vytvořili z papírového kartonu.
Ve studiu Amanita Design na pražském Albertově přinesl vývojář Petr Filipovič na dřevěný stůl červeno-bílo-černé papírové kulisy. Pro ruční práci se rozhodli i proto, že je nebavilo sedět jenom u počítače.
„Samozřejmě ten důvod, proč je celé to město z papíru, má zakotvení v námětu. Ten se opírá o dobu před první světovou válkou, dvacátá a třicátá léty a o nejrůznější umělecké a myšlenkové směry té doby. Ta doba byla zjitřená a plná konstruktů o tom, jak by měla vypadat správná společnost. V umění byly nejrůznější ‚ismy‘, které pracovaly s dost radikálními myšlenkami. Celá ta doba dospěla k takovému architektonickému přístupu ke společnosti. Tady vychováme nového člověka a vše bude fungovat jako stroj nebo architektura,“ vysvětluje původně animátor Filipovič, který vytvořil s kolegy kartonové návrhy až po tom, co je vytvořili v počítači.
„Výtvarnice Eva Marková nakreslí nejdříve grafický návrh, což jsou ty jasné kontury. To je v podstatě plochý obrázek kreslený v počítači. Ten se potom vezme, vymodeluje se to do prostoru, najdou se tam prostorové plány. Vznikne úplně jednoduchá textura, která se ‚vyplotruje‘ a vyřeže se nálepka. To se položí na papír, ohobluje brusným papírem, aby tam byla patina a zase se to vrátí na ten 3D model.“
Inspirace Orwellem i Čapkem
Videohra „Phonopolis“ zavede hráče do města zvuků, které ke hře vytváří producent Tomáš Floex Dvořák. Podle Petra Filipoviče bude i hudba odrážet revoluční náladu začátku minulého století.
„Příběh je zhruba takový, že v tom městě je vůdce. Ale kdysi to byl nejspíš skladatel, člověk, který se zabýval zvukem. Ten přišel s technologií, jak skrze zvuk podprahově ovlivňovat lidi. A vytvořil město, které je plné amplionů. Skrze ně pak ty lidi úkoluje. V podstatě se tím snažil zase od toho psacího stolu vytvořit dokonalou společnost. Ty zvuky jsou povely pro ty postavičky a je to jedna ze základních herních mechanik, které v té hře máme,“ popisuje autor a spouští na počítači ukázku jedné herní úrovně.
„Bude tam hlavní hrdina. Jmenuje se Felix. Je to popelář, který se nedopatřením vymaní z té manipulace a začne uvažovat samostatně. Ale bude tam zároveň jedna velice důležitá hrdinka. Je to určitá záhada, kým konkrétně byla. Co víme ale je to, že jde o operní zpěvačky z doby ještě před nástupem té manipulace.“
V něčem tak může Phonopolis připomínat příběhy Aldouse Huxleyho, Karla Čapka nebo Orwellův román 1984.
„Je tam ale několik rozdílů. Samozřejmě ten, že 1984 je velice těžká, náročná a ponurá věc. Jsme si si vědomi toho, že v té počítačové hře není taková velká plocha jak v románu, abychom to téma mohli takto komplexně zkoumat. A samozřejmě také všichni autoři vycházíme z animovaného filmu. Je nám vlastní určitá nadsázka. Sice vycházíme z poměrně závažných témat, ale snažíme se je zpracovávat humorným způsobem a spíš v tom hledat třeba nějakou absurditu a jak to téma odlehčit.“
Uzavírá autor Petr Filipovič, který s vývojem videohry Phonopolis strávil už šest let. Teď tvůrce čeká rozšíření malého týmu, který by pak měl svůj výsledek představit prvním hráčům zhruba za dva roky.
