Krysař je jedním z nejnáročnějších animovaných filmů, které kdy byly u nás natočeny. Svými hlasy v podobě „skřeky“ přispěli do filmu také známí herci Oldřich Kaiser nebo Jiří Lábus. A píšťalu ve snímku rozezněl Jiří Stivín. Temný snímek režiséra Jiřího Barty patří dnes ke zlatému fondu českého filmu. Ve své době se promítal také třeba v Chicagu, São Paulu nebo Madridu, kde získal řadu cen.

„Ke středověku to dřevo patří,“ uvažuje nahlas animátor Jiří Barta. Sedí na gauči ve svém obývacím pokoji s výhledem do zahrady. Na stěnách visí různé obrazy nebo postavy z loutek. „Já jsem dělal kresebné návrhy a také 3D modely z moduritu. Podle toho pak postavy vyřezávali moji kolegové z truhlárny.“

Jeho hodinový příběh zaměstnal v polovině osmdesátých let celé studio pražského Krátkého filmu.

„Práce na tom bylo spousty, ale není to jenom samozřejmě dílo jednoho člověka. Myslím si, že to byl taková demonstrace soudržnosti. Všichni jsme šli za jedním cílem a to byla čistá radost. Prostě ukázková spolupráce lidí, kteří byli různého zaměření, a přesto jsme si všichni rozuměli,“ popisuje Jiří Barta, který si po rozpadu animátorských studií v devadesátých letech musel najít jinou cestu, jak financovat svou tvorbu. Proto měl příběh o legendárním golemovi odložený v archivu více než třicet let. Teď se k němu vrací.

„Student najde Golema na půdě Staronové synagogy. V našem případě to ale není synagoga. Je to takový hotýlek na kraji Prahy. Pak se ale ukáže, že uvnitř je vlastně hliněný. Jde o takovou hliněnou zvláštní stavbu, v podstatě sochu, kterou je ten samotný Golem.“

Animátor si už kdysi vyzkoušel speciální animační metodu, kdy promítá obrazy na vymodelovanou keramickou hlínu. Technika ale pokročila a tak musí řešit nové problémy.

„Třeba, že ten obraz není ostrý nebo že tam dochází k barevným efektům, které nechceme. Je to jako kdybychom tenkrát ty zkoušky, které jsme dělali v roce 1996, byla jedna kapitola, která už se už nedá opakovat.“

Jiří Barta předává své zkušenosti dál také studentům na Západočeské univerzitě v Plzni. Nechává jim ale při animaci volnou ruku. Zároveň se snaží mít sám otevřenou hlavu novým nápadům.

„Animace je dnes otevřená všemu. Není jenom jedna cesta, kterou jsme sledovali my. Moji studenti to vnímají a tak nemusí mít jejich filmy zrovna nějaké přesné sdělení. Anebo naopak, a to je případ ‚anidoků‘, tedy animovaných dokumentů, je že vlastně vypráví, konkrétně nějaký příběh ze života,“ uzavírá tvůrce, který se věnuje animaci skoro půl století. A od roku 2001 je také profesorem.

Animátor je také herec nebo hudebník

Večerníček Dějiny udatného českého národa o naší historii učí i baví malé a velké diváky dodnes. Podle knihy výtvarnice Lucie Seifertové jej do seriálové podoby zpracoval animátor Pavel Koutský. Říká, že kdyby naskládal všechny papíry, které musel spolu s kolegy pokreslit, tak byste měli před sebou několikametrovou věž. Jak ručně kreslené filmy vznikají, jsme se zašli podívat do jeho ateliéru.

Od lovců mamutů, přes Přemyslovce až po Sametovou revoluci. Večerníček o českých dějinách, který nakreslila a sepsala pro malé diváky Lucie Seifertová. Na obrazovce je pak rozhýbal animátor Pavel Koutský.

„Začínali jsme podle knížky, ale pak jsme se tomu vzdálili a začali jsme to dělat úplně jinak. Bylo to někdy trochu komplikované. Tam je vždy otázkou, kde je hranice kompromisu, protože se to muselo dělat šíleně rychle.“

Jeho rukama tak prošlo víc jako sto dílů seriálu, který vtipnými nebo jednoduchými scénkami vypráví o významných historických událostech.

„Tak já tady nakreslím panáka, který letí vstříc budoucnosti. Možná, že to budu i já vlastně,“ komentuje výtvarník a černým fixem pak kreslí na bílý papír okřídleného muže, kterému vlajou nohy. V temném přízemním bytě na pražské Kampě, kde na stole leží desítky tužek a papírů není při práci sám. Vedle na křesle si lenoší fena Maruška a pohledem animátora kontroluje.

„Já se snažím využít těch zvláštních možností, které animace má. Nemám rád, když je animovaný film v podstatě nakreslený hraný film. Proto se snažím hledat, co nejde udělat jinak, co se dá sdělit, jenom tímto médiem.“

Výtvarník začal své první pokusy natáčet na klasický filmový materiál a rodinnou kameru.

„Nejdřív jsem chtěl, aby se to hejbalo a teprve pak jsem začal přemýšlet, proč se to teda vlastně hejbe. Kreslil jsem dříve perem a tuší. Teď dělám většinou fixami a ačkoliv teda kreslím na papíry, tak využívám i současné technologie. V animaci máte všechny druhy umění dohromady. Animátor je herec, ale současně, když je autor, tak musí být také spisovatel, dramatik, výtvarník a taky trochu muzikant,“ vysvětluje animátor, který měl mezinárodní úspěch už s jeho krátkým snímkem Navštivte Prahu. V něm skupinka turistů doslova proběhne bez odpočinku památky hlavního města, odškrtne si seznam a letí do Amsterdamu.

Za tuto kreslenou grotesku dostal Pavel Koutský v osmdesátých letech několik cen za zahraničních filmových festivalech - třeba v Chicagu nebo francouzském Tours.

Od Wericha k Čapkovi

Fimfárum je proutek „jen o chlup tenčí, než ta nejtenčí rákoska“ - a také známá loutková pohádka. Knížku příběhů Jana Wericha přenesl na filmové plátno režisér Aurel Klimt. Ten si teď dal další velkou výzvu - natočit Válku s mloky spisovatele Karla Čapka.

„Jestli ten filmu bude, to je opravdu ve hvězdách,“ komentuje se smutným pousmáním režisér Aurel Klimt. Na dřevěném stole před ním leží tři černobílé sešity, ve kterých má už už celý film rozkreslený a napsaný. Na natáčení ale teď nemají dostatek peněz.

„Já jsem měl největší obavu z toho, že nebudu dostatečně schopen sekundovat Karlovi Čapkovi v tom scénáři. Psal jsem ho sám scénář asi dva roky, ale kupodivu se všem líbí. Válka s mloky má být kombinovaný film v takovém duchu pokračování Karla Zemana, těch trikových iluzivních filmů.“

Na tvorbu celovečerního filmu Válka s mloky by potřeboval tvůrce s týmem více než 80 miliónů korun. V zahraničí ale podmiňují své granty tím, že by měli dostat nejdříve finanční podporu v Česku.

„Základním kamenem je český grant. To vyšlo, a teď jsme najednou v situaci, kdy nemá Česká televize programové rady, a vlastně vůbec ani neplánuje zatím jako výrobu. To, co bylo slíbené, že až budete mít grant a my se k tomu přidáme, tak to teď stojí. Pobídky jsou pozastavený a najednou se to začíná sypat jak domeček z karet,“

I přes tyto problémy, kdy dostali jenom část peněz od Státního fondu kinematografie, ale tvůrce neztrácí víru a řídí se radou svého bývalého učitele z FAMU.

„Břetislav Pojar říkal, že animátoři musejí být notoričtí optimisté, protože kdyby si připustili, jak to bude trvat dlouho, tak by se do toho ani nepouštěli.“

Román Karla Čapka vypráví o setkání lidí s inteligentními tvory, kteří vypadají jako mloci. Přátelství ale postupně přeroste v bezprostřední ohrožení naší civilizace. Aurel Klimt před psaním scénáře poslouchal také rozhlasovou adaptaci příběhu z 50. let.

„Už jsme si našli lokace, máme výborné herce. Jarda Dušek by měl hrát Van Tocha a Robert Nebřenský zase Bondyho,“ vyjmenovává animátor herce, se kterými už natočil ukázky v Chorvatsku. Na počítači pak pouští scénu, ve které chodí Jaroslav Dušek po pláži oblečený do bílé kapitánské uniformy.

„Samozřejmě nekombinuji herce s loutkou, ale kombinuji herce s ‚tříddéčkem‘, protože ti mloci budou ve 3D hodně realističtí. Povedlo se nám vymodelovat a rozanimovat vzorového mloka na velice nadstandardní poměry v České republice. Vypadá to až ‚hollywoodsky‘.

Aurel Klimt používal ve většině svých filmů zatím hlavně loutky. Kromě Fimfára si vymodeloval například fenu Lajku ve stejnojmenném snímku, který měl premiérů v kinech před několika lety.

Čtyřlístek na filmovém plátně

Zfilmovat Čtyřlístek už někteří tvůrci zkoušeli. Příběhy čtveřice kreslených kamarádů se ale povedlo dostat na filmové plátno až režisérovi Michalu Žabkovi. Ten sbíral známé komiksy už od raných let. A nedávno si splnil svůj dětský sen a natočil celovečerní animovaný snímek se Čtyřlístkem v hlavní roli.

„První Čtyřlístek byl asi desítka, který mi koupila maminka za vytržený zub,“ vzpomíná animátor Michal Žabka na okamžik, kdy Čtyřlístek objevil. Z jeho kanceláře jdeme do místnosti s velkými dotykovými monitory. Animátoři tam obkreslují na obrazovce postavu prasete Bobíka. Má na sobě klasicky zelenou košili a žluté kalhoty. Výtvarník si také hned od při přípravách prvního snímku o Čtyřlístku uvědomoval, že bude těžké před fanoušky obstát.

„Ale věděl jsem od samého začátku, že vstupuji na tenký led, protože do té doby byl jeden pokus natočit Čtyřlístek jako večerníček a ten skončil po třech dílech. Režíroval je Ivan Renč, měli tam Karla svobodu jako hudebního skladatele a plno dobrý herců. Z nějakého důvodu to celé skončilo a od té doby už se toho každý bál. Říkal jsem si, že to zkusíme možná si na tom vylámu zuby. Ale vzhledem k tomu, že teď pracujeme na třetí filmové podobě Čtyřlístku, tak to asi funguje a snad to bude pokračovat dál.“

První film vytvořili Michal Žabka s týmem ve 3D. V druhém příběhu "Velké dobrodružství čtyřlístku" se ale vrátili ke kreslené animaci, která více připomíná legendární komiksy.

V několikapatrovém studiu dříve běhal animátor z poschodí do poschodí, aby koukal kolegům přes rameno, na čem pracují. Teď mu ale stačí otevřít notebook.

Tady vidím všechno, co je hotové, připravené ke schválení a všechno co ještě hotové není. Všichni, animátoři, ‚pozaďáři‘ nebo kompozitoři, vkládají svou práci do tohoto systému. Můžu k tomu popřípadě napsat poznámky, schválit, nebo neschválit,“ když se režisér otočí na červené kolečkové židli od monitoru, ukazuje na nástěnku, kde visí černobílé postavy Rychlých šípů.

„To jsou výtvarné návrhy od Karla Jerieho pro seriál, který se bude točit také v České televizi. Budou to Rychlé šípy a bude to poprvé podle komiksů, která je napsal Jaroslav Foglar a Jan Fischer je ilustroval. Je to výzva. Nikdy si na to netroufl, vždycky se točily jenom hrané věci podle románů Jaroslava Foglara. Zase si na tom můžu vylámat zuby, anebo naopak to může dopadnout dobře a budu mít nehynoucí slávu (smích),“ uzavírá animátor Michal Žabka. Ten dal před několika lety také dohromady povídkový snímek filmů Břetislava Pojara, na kterých známý tvůrce spolupracoval v posledních letech života.

Zeleninový western

Pojďte pane, budeme si hrát - kdo by neznal dva plyšové medvědy, kteří se potkali u Kolína. Autor tohoto dětského seriálu Břetislav Pojar ovlivnil svými filmy také řadu současných animátorů. Mezi nimi například Jana Bubeníčka, který nedávno natočil s Denisou Grimmovou úspěšnou pohádku Myši patří do nebe.

Jan Bubeníček modeloval loutky myši a lyšáka trpělivě několik let, než postavám vdechli život na filmovém plátně. Za snímek v minulém roce dostali také Českého lva za nejlepší animovaný film a bodovali i v zahraničí.

„Já si myslím, že nás pohnul k normálu. On ten animovaný film, když se to vezme, tak je v podstatě umělecký průmysl. To znamená, že se něco permanentně vyrábí, opravdu se s tím obchoduje, není to věc čistě dotovaná. A tady u nás, po těch všech ekonomicko-politických změnách, silná produkce velkých studií upadla. Místo toho zbyla spousta malých studií, pro které je složité udělat cokoliv většího. Je to opravdu každodenní boj o přežití, i když se v nich dělá spousta krásných věcí. Když se tak podaří větší v napojení na financování, tak vám to spíš pomůže k tomu normálu. Pak můžete připravovat něco dalšího a doufat, že se to opravdu udělá.“

Shrnuje urostlý animátor a rukou opatrně listuje v malém černém skicáku. Béžové stránky jsou popsané a pokreslené novým příběhem, který tentokrát zasadil do období divokého západu.

„Bude to televizní seriál. Pracovní název je zatím ‚Vegerádo‘ nebo možná ‚El Vegrádo‘, to ještě nevíme. Je to taková parodie na western. Je víceméně pro děti, i když pro starší a tam je vždy problém obzvlášť u televizí s násilím. A zároveň western bez násilí, to není úplně ono. Tak jsme vymysleli, že to bude western zeleninový. Všichni naši hrdinové budou nějaký druhy zeleniny.

Malý skicák sebou nosí tvůrce všude, třeba i do obchodu. Nejvíce času tak tráví v oddělení zeleniny, kde v ruce zkoumá různé tvary. Například bílé řepy.

„Máme tam tři národy. Jsou tam kovbojové, ‚sombréráci‘ a jsou tam indiáni. Kovbojové jsou brambory a možná někdo z nich bude cibule. ‚Sombréráci‘, ty budou nejzábavnější, to budou fazole, rajčata, chilli papričky nebo avokáda. Pak tam bude mexické podsvětí. To to budou zase buráky nebo různý křupky.“

Seriál bude také zároveň receptářem.

„Když něco provedete dýni nebo vůbec, když zeleninu třeba uříznete nebo rozmáčknete, tak to vlastně žádný násilí není. Je to příprava jídla. Dost patrně bude součástí toho seriálu taková westernová kuchařka. Po každé přestřelce bude napsaný recept, co se z toho dá vyrobit.“

Ve studiu v pražských Holešovicích ukazuje animátor na monitoru pak 3D modely. Podle nich vytvoří skutečné poloplastické figurky. Bandité tak budou vypadat podobně jako Pojarovy medvědi od Kolína.

„Je třeba úžasné, že tenhle ten svět má jenom východ a západ. Sever a jih tam prostě není. Když vám do tohohle světa zabloudí třeba vojáci z války Severu proti Jihu a chtějí se dostat domů, tak nemají šanci,“ říká s úsměvem Jan Bubeníček, který teď se svým týmem připravuje pilotní díl.

„Hlavnímu hrdinovi se ‚rozpleskne‘ z výšky jeho milovaná manželka, která je ale avokádo. Manželovi tak zbyde jenom pecka. On ji pohřbí a z ní mu vyroste nová manželka. Tady se nabízí spousta možností, jak si s tím vyhrát.“

Westernový seriál pro děti uvidí první diváci v některé online videotéce. Která to bude ale záleží na dohodě producentů.

Česká nátura boduje i v zahraničí

Natočit dnes opravdu dobrý film nestačí, musíte ho ještě umět pořádně propagovat. Současní tvůrci tak musí mít po ruce šikovného producenta, který pomůže jejich filmům se dostat mezi diváky. Své o tom ví také režisér Jan Saska. Ten se nominoval před několika lety mezi desítku nejlepších animátorů, kteří usilovali o prestižního Oscara. Tvůrce tehdy zabodoval s krátkým filmem Happy End.

Myslivci, traktorista a řidič favoritu jsou hlavní hrdinové krátkého animovaného snímku Jana Sasky. Ten vtipně glosuje českou náturu.

„Ten film je adaptací vtipu a ty atributy češství už ten vtip obsahoval. Odehrává se na podzim, kdy jsou v Česku myslivecké hony, zároveň se ořou pole. Mám rád, když je film takový výlet do jiné země nebo je v něm vidět nějaký svéráz.“

Černobílý záměrně zrnitý snímek nakreslil tvůrce před několik lety ještě jako student Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Tehdy si musel vystačit jen s počítačovou myší a klávesnicí.

„Je to ještě z doby, kdy to nebylo úplně běžné, mít kreslící tablet. To byl první důvod. Druhý byl ten, že se v jednu chvíli ukázalo, že budu rád, když stihnu první verzi odevzdat včas. Z toho vyplynulo i to, že tu výtvarnou podobu jsem na začátku moc neřešil, přestože se tam ve výsledku propsala.“

Morbidní příběh uvedl také prestižní filmový festival ve francouzském Cannes. Mezinárodním divákům je srozumitelný i díky tomu, že mluví hlavně obrazem. V novince nazvané Hurikán si už ale postavy povídat budou. Dva roky Jan Saska přepracovává svůj komiks, který se odehrává pod pražskou Žižkovskou věží. Hlavní hrdina Hurikán je prase oblečené v černé kožené bundě a v levém uchu má nastřelenou kulatou náušnicí.

„Snažili jsme se to psát tak, aby dialogy zvlášť neposouvaly příběh, aby člověk, který nerozumí česky, tak tomu i tak rozuměl. Ty dialogy tam jsou spíš proto, že je ten film o něco realističtější, než byl předtím Happy End. Víceméně tohle byl ten klíč, aby to působilo přirozeně, ale zároveň jsme to chtěli dál vyprávět hlavně obrazem.“ dodává animátor Jan Saska, který letos vybíral jako porotce nejlepší snímky na libereckém festivalu Anifilm. Tvorbu jeho nového příběhu můžete průběžně sledovat také na internetových stránkách TrueLovers.

Martin Hrnčíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít