Devět dní po světové premiéře v soutěžní sekci na filmovém festivalu v italských Benátkách vstupuje do českých kin Nabarvené ptáče. Film, o kterém posledních několik týdnů všichni mluví a shodují se na tom, že ho vlastně vidět nechtějí. Nebo rozhodně ne více než jednou.

Recenze Kdesi ve východní Evropě 8:16 12. září 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nabarvené ptáče, filmová adaptace kontroverzního světového bestselleru polského autora Jerzyho Kosińského, je plné osobních odysejí.

Tu úplně první podnikl její režisér, scenárista a producent v jedné osobě, Václav Marhoul. Začala před 11 lety, kdy Marhoul podle svých slov přečetl první dvě strany Kosińského románu, které ho emočně zasáhly natolik, že se rozhodl, že příběh musí zfilmovat. A skončila letos, kdy bylo Ptáče jako první český počin po 25 letech vybráno do hlavní soutěže na benátský festival.

Marhoul na slavnostní české premiéře snímku shrnul tuto strastiplnou cestu do 20minutového monologu o tom, jak několik let velmi těžce bojoval za to, aby na zhotovení své vize sehnal dost peněz. Vyprávění, které ho údajně „zdrtilo, ohnulo, zkroutilo, dojalo a vyždímalo“, totiž mělo podle něj jen jednu možnou podobu: dlouhou, černobílou, točenou na filmový pás, a to navíc chronologicky, a rozhodně ne v angličtině.

Filmové cvičení v natahované. To Kapitola 2 triumfuje obsazením, uspokojivé finále nenabídne

Číst článek

Zamítavá odpověď přišla třeba z Velké Británie nebo z Polska, kde kniha dodnes vzbuzuje vášně, protože ji spisovatel svého času vydával za skutečnou výpověď svých zkušeností z dob druhé světové války. Což nebyla pravda.

Podobně komplikovaná pouť, i když v mnohem skromnějších rozměrech, se bude odehrávat v myslích diváků. Nabarvené ptáče totiž zdaleka není snímkem, o kterém bychom mohli podle anglického výrazu tvrdit, že potěší davy. Natož pak že je vůbec přiláká do kin.

Přístupný je pouze pro dospělé. Obsah vyznívá příliš temně už při shrnutí. Se skoro tříhodinovou stopáží – z níž pouhých devět minut obsahuje dialog, navíc ve směsici češtiny, ruštiny, němčiny a převažujícím umělém jazyce mezislovanštině – tudíž nejde o film pro někoho, kdo hledá odpočinek. Marhoul se navíc netají tím, že Ptáče považuje za svůj „strašlivě sobecký projekt“, který točil víceméně pro sebe, a tak zůstává na divákovi, aby na to přistoupil a jeho formu po svém zpracoval.

Ten boj svým způsobem v kinosále teprve začíná. Tam se každý osobně přesvědčí o tom, nakolik byly zvěsti o překotných úprcích z novinářské projekce oprávněné a jakou intenzitu prožitku dokáže sám vydržet. Snímek svůj nekompromisní přístup odhalí již v první scéně, která vrcholí s kvílícím zvířátkem v plamenech a chlapeckým hrdinou v slzách.

Odysea bezejmenného protagonisty (Petr Kotlár) má od začátku jasný cíl: domov. Jenže v rámci filmu je to neznámý pojem, neviděné, ale chlapcem upamatované místo. Vše, co o něm víme, je, že se tam mluví česky a že tam teď není bezpečno. A tak jediné, co má v příběhu ostré rysy, je krutá realita války, která z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy a z jinakosti vlastnost zasluhující nelítostné potrestání.

Chlapec židovského původu a k tomu ještě tmavší pleti to v kontextu druhé světové války nemá vůbec jednoduché. I když se zpočátku zdá, že jeho dny v přechodném domově ubíhají v nekonečné smyčce bezobsažného zabíjení času. Jenže to brzy skončí a on musí utíkat. Před pohanskými pověrami a lidmi, kteří v něm vidí zvíře nebo pouhý předmět k vlastnění či prostředek k uspokojení vlastních zvrácených choutek. Málokteří mu prokážou milost. Ty úvodní tiché chvíle se rychle začnou zdát hrozně vzdáleně a nedosažitelně.

V devíti kapitolách nazvaných podle postav, které malému hrdinovi zkříží cestu, se ukáže lidskost v celé své ošklivosti. Dobrosrdečného kluka, co ještě před chvílí oplakával smrt ptáčete s nabarvenými křídly, jenž dalo pojmenování jeho mizerné existenci, zbaví všeho, co má – vzpomínek na rodinu, víry v Boha, naděje v lepší život. A místo toho ho naučí zlobě, závisti a pomstychtivosti.

V podstatě každá scéna v Marhoulově snímku je zdrcující. Umocněná zesílenou stránkou zvukových efektů, jejíž hrůzu nahánějící kvalitu podkopává akorát nesedící postsynchron dialogů (děsivý ve zcela jiném smyslu), nabízí málo k divácké útěše. Často je proto to jediné, k čemu se dá upnout, vizuální podoba filmu. Kameramanovi Vladimíru Smutnému se totiž daří najít i v nejhlubší odpornosti kouzlo a poetično dané chvíle.

Ve spolupráci s výběrem českého a zahraničního hereckého talentu (Udo Kier, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgrd, Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper aj.) zvládá ještě další věc. A to prostřednictvím jediného nájezdu kamery bezeslovně zachytit veškeré úmysly jejich charakterů.

Nabarvené ptáče je drastický film. Krutý a syrový – a v bizarním kontrastu k tomu i krásný. Je však nutné zmínit, že toho nejhoršího nás ušetří, ať už skrze limity dětského vnímání světa kolem sebe nebo černobílým filtrem, pod nímž se skutečný rozsah krveprolití a šílenství, kterého je chlapec svědkem, schová do tmavě šedých skvrn a tlumených stenů. I tak může připadat, že jediný skutečný prostor na oddych má divák v zatmívačkách, uvozujících jednotlivé kapitoly příběhu. Tehdy, jak se kinosál ponoří do tmy a absolutního ticha, vyniknou nejvíce náhle povzdechy v hledišti, kterými lidé sbírají sílu na další část. V tu chvíli už vědí, že to bude pouze horší.

Ano, přijde zlom, při kterém všechen ten zmar nad zmar zmáčkne obsah vašeho hrudního koše na své maximum a zanechá vás zcela vyprázdněné, apatické ke všemu tomu násilí bez konce. V ten okamžik ovšem budete s chlapcem nastejno. A poselství snímku, možná až příliš snadno překračující hranice holokaustu až do současnosti, bude jasně vyřčeno. Že tohle nebyla realita pouze kdysi, ale stále je. Že společenská apatie ke zvěrstvům a její zakořenění v jednotlivci ji pomáhá dál vyživovat.

Václav Marhoul natočil film, který se bude obtížně milovat, ale velmi snadno obdivovat. V současné české kinematografie zastane roli naprostého úkazu. Bezesporu představuje jedinečný zážitek, ať už bude pro někoho pozitivní, negativní nebo třeba troškou z obojího. Více než jiná díla si žádá o prožití. O to hlouběji se pak ale také zarývá pod kůži. Mezi poetickými snímky, které jsou složeny ze slov a vět, si vystačí s interpunkcí. A jak se může ten koncert vykřičníků doprovázených šokujícími otazníky a vítanou odmlkou v tečkách vůbec hodnotit čísly?

Snímek Nabarvené ptáče měl premiéru 12. září.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít