Smích je všude stejný. Cimrmanovské publikum se směje často a chytrému humoru, říká herec Táborský
Čtyřikrát se hlásil na DAMU. Uznávaný herec, dabér a také režisér Miroslav Táborský má nezaměnitelný hlas, projev i mimiku. Vystudoval kromě herectví také fyziku, dnes hraje v několika pražských divadlech. Momentálně ho diváci televize mohou vídat v cestopisu Stopy Járy Cimrmana. „Hraju tam zvědavého cimrmanologa amatéra,“ přibližuje herec. Jaká představení ho čekají v létě? A jak vzpomíná na své mladší spolužáky z DAMU?
Jak se herec dostane k režírování? Je to tak, že se k režii doslova prohraje?
Ne, to vzniklo náhodou. Pravda je, že jsem vždycky do všeho kibicoval. Protože mám původně technické vzdělání, radil jsem osvětlovačům, zvukařům a celé jevištní technice. Ale bylo to také tím, že mám rád divadlo komplexně. Vnímám ho. Vnímám, jak by měla vypadat světla, jak by měla fungovat dekorace a podobně, přece jen je právě na tom herec závislý, hodně ho to ovlivňuje.
V divadle často kibicuju. Vnímám ho komplexně, mluvím do práce osvětlovačům i jevištní technice, směje se Miroslav Táborský
Moje režisérské pokusy vznikly nenápadně. Divadlo v Řeznické je malé a potřebuje šetřit a paní ředitelka mi nabídla, jestli bych to nezrežíroval a rovnou v tom nezahrál. Režie je v tomto případě uložená do herectví, nedá se tam moc kouzlit. Takže jsem se snažil pracovat co nejvíc na charakterech a na dialogu a to pro mě bylo cenné, hodně jsem se přiučil.
Na DAMU jste se čtyřikrát nedostal, takže když vás vzali, byl jste v ročníku s mladšími spolužáky, jako byl Martin Dejdar nebo Simona Postlerová. Jak jste zapadl?
V tom byla potíž. Mně bylo o pět let víc a mezi osmnáctým a třiadvacátým rokem je rozdíl. Oni dělali věci, které já už měl za sebou, a ve chvílích, kdy jsem se je tedy snažil napodobit, abych zapadl, jsem byl trapný. Z toho vznikal stres a napětí.
A výsledkem bylo – a to mi přiznal pan Spáčil až po letech – že přemýšleli, jestli mě po prvním ročníku nemají vyhodit. To byste mě asi zabili, řekl jsem mu. Ale já jsem byl opravdu v křeči, špatný, nedařilo se mi. Začalo se to lámat až později.
„Abych na DAMU zapadl, napodoboval jsem mladší spolužáky. Nešlo mi to a málem mě vyhodili...“
Jedna posluchačka se někde dočetla, že jste instruktor lyžování, je to pravda?
Byl jsem.
A není to tak, že když jste jednou instruktor, jste jím navždycky?
Myslím si, že v tomhle případě to není doživotní. Já jsem byl instruktorem v době, kdy se lyžovalo stylem, který můj syn později nazval oldtimer. Ještě nebyly carverové lyže, ale rovné a dlouhé a jezdilo se trochu jinak.
To bylo ještě na Pedagogické fakultě, kde jsem studoval fyziku a základy techniky. Hned zkraje roku jsem si udělal instruktorské zkoušky a už se svým ročníkem jsem jel na lyžařský výcvik jako instruktor.
Divadlo Járy Cimrmana slaví 55 let od premiéry první hry. ‚Akt vypadal ochotnicky,‘ vzpomíná Svěrák
Číst článek
Směje se cimrmanovské publikum jinak než v jiných divadlech, ve kterých účinkujete?
Smích je všude stejný, ale směje se tam velmi často a krásně. A kolikrát jsou to až demonstrativní večery. Hlavně na zájezdech, tam ještě přibývá asi vděčnost lidí, že jsme za nimi vyrazili z Prahy, takže se to ještě zesiluje. A mám pocit, že se smějí velmi chytrému humoru.
Jsou náznaky, že by někdo z Cimrmanů řekl ,končíme‘?
Nemluví se o tom. Je to takový vykřičník, který visí někde ve vzduchu, a chodí se okolo.
Jaká je jeho role v cestopisu České televize Stopy Járy Cimrmana? A jaké to je uráčkovat celé představení? Poslechněte si celý rozhovor.
