Novela zákona o zdravotních službách sice výslovně nezmiňuje ani nadstandardní péči, ani spoluúčast, podle Vlastimila Válka ale umožní zavedení zdravotního připojištění na péči, jejíž placení není v novele výslovně zakázáno. Čímž také zlegalizuje připlácení, a to za to, či ono.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie Hrstková: Válek otevřel dveře pro nadstandardy a připojištění. Stávky lékařů ale neřeší

Zdá se to být jako geniální řešení situace. To, že je stávající bezbřehý systém, který je oficiálně otevřený všem, ale reálně se stává stále víc elitářský, neudržitelný, tak to ví už naprosto každý.

Problém je, že ani připojištění, ani nadstandardy černou díru, kterou zdravotnictví ve skutečnosti je, nejenže nedokáže zacelit, ale spíš situaci zhorší.

Stále stejné problémy

Problémy, které zdravotnictví má, jsou dlouhodobé a také dobře známé. Jde především o neefektivní rozdělení kapacit, a to jak personálních, tak i pokud jde o přístroje či lůžka. Zkrátka, jsou tu nemocnice, které léčí občas a přesto si koupí přístroj za mnoho desítek milionů korun, na jehož obsluhu nemají dostatek odborníků.

Dalším problémem je, že neexistují plošné standardy pro poskytování péče, jak konkrétně má daný zákrok vypadat, jaká má být pooperační péče. I proto se někam chodí léčit a někam „umřít“.

Není také jasné, jak se pacient v systému pohybuje, které činnosti se vykonávají i několikrát za sebou, a to velmi často naprosto bezpředmětně. Někdy třeba kvůli platbám, jindy ale také kvůli vzájemné nedůvěře zdravotnických zařízení.

Pojišťovny mají velmi dobrý přehled o tom, jakou péči pacient čerpá, stejně jako mají dokonalý přehled o kvalitě péče. V praxi ale tyto poznatky nemohou využít, nemohou pokutovat lékaře, kteří ordinují několik málo hodin týdně, stejně jako ústavy, kde je kvalita péče – eufemisticky řečeno – velmi diskutabilní.

Centrální evidence neexistuje

Jednoduchý recept na to, jak čelit stárnutí populace, neexistuje nikde na světě. Možnosti, jak zlepšit efektivitu stávajícího systému, jsou ale známé. A je jich i díky obrovským dírám v českém zdravotním systému relativně hodně.

Pro začátek by stačilo snížit administrativní zátěž a tím zvýšit kapacitu zdravotníků. Druhým krokem je racionalizace sítě poskytovatelů zdravotnických služeb.

Za třetí je nutné lepší propojení mezi zdravotní a sociální péčí. Dalším bodem je digitalizace, která by ukázala, jak pacient systémem prochází, kde – případně kdo – jsou úzká hrdla.

Přestože jde o opatření, která jsou nutná a také známá, žádný politik je není ochoten prosadit, protože by jeho kariéra skončila.

Připojištění a spoluúčasti se výhledově kvůli stárnutí populace zdravotnictví nevyhne. V současném chaosu ale jen na dalších pár let prohloubí stávající neefektivity.

A také legalizuje nerovný přístup v kvalitě a dostupnosti péče, který reálně existuje až nyní, a který se postupně prohlubuje.

Autorka je komentátorka Hospodářských novin

Julie Hrstková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít