Politička, která o sebe i díky svému nadstandardnímu příjmu může pečovat řádově mnohem více než ostatní a které rozhodně nehrozilo, že by ji nastupující nemoc připravila o tři dny výdělku, se ve svém projevu postavila na stranu „zdravého životního stylu“. Což je skvělé, ale s karenční dobou to nemá vůbec nic společného.

Převzato z Plusu

Institut neproplácení prvních tří dní nemoci vznikl před léty ve zlatých časech neoliberální horečky, která hledala cesty, jak ušetřit na všem (hlavně na lidské důstojnosti), a z marginálních problémů dokázala dělat problémy celospolečenského charakteru a nebývalé závažnosti.

Těžko říci, kolik nemocných lidí kdy simulovalo, těžko ale i říci, co se karenční dobou změnilo. Nemocní totiž v mnoha případech přestali k doktorům chodit a místo toho raději chodili do práce, aby nepřicházeli o peníze.

Nebo si brali dovolenou, která jim pak v jiných situacích chyběla. Ne každý si totiž může dovolit přijít o celé tři dny platu nebo mzdy. Dovolené místo kurýrování, stejně jako chození do práce v čase prvních dnů nemoci, se samozřejmě dále podepisovaly na zdraví a imunitě.

Pracovní doba a nízké mzdy

Je proto určitě dobře, že se karenční doba zrušila. Krom ohrožení zdraví zaměstnaných lidí přinášela ohrožení i zaměstnavatelům. Kdo z vás by chtěl, aby vám pracující chodili do provozu nemocní a mohli tak nakazit další, nebo v některých případech – jako například v potravinářském průmyslu – ohrozili i širší veřejnost?

V neposlední řadě jde ale o obecnou debatu nad tím, jak lehkovážně se stavíme k lidskému zdraví a za co někteří politici a političky považují české pracující. Za zdroj levné práce, za pravděpodobné simulanty, za lidi, kteří si navzdory nemoci nezaslouží pobírat nemocenskou. A ještě se to legitimizuje „motivací k lepšímu životnímu stylu“.

Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby každý z nás měl dostatek času a peněz na to, abychom se o své zdraví mohli lépe starat – jedli zdravě, měli čas a energii na sport. Stává se, že jsou to chudší lidé, kteří nemají možnosti zdravě se stravovat, sportovat a pečovat o sebe, často právě z důvodu velké pracovní přetíženosti a nedostatku peněz nebo i obecného povědomí o tom, co je potřeba.

Jenže abychom se věnovali těmto problematikám, musela by se celá debata vést úplně o něčem jiném než jen o karenční době – musela by se v prvé řadě vést o délce pracovní doby a o platových nerovnostech v celé společnosti. Museli bychom řešit, jak je možné, že Češi a Češky mají stále tak nízké mzdy, proč je běžné porušovat pracovní podmínky, jak vůbec jsou nastavené a proč s tím nikdo pořádně nic nedělá.

Museli bychom se také bavit o potravinářském průmyslu, o tom, proč to často bývají nekvalitní potraviny, které jsou levnější a dostupnější, proč se stále zvětšují sociální bariéry u sportu a obecně se ze zdravého životního stylu dělá exkluzivní zboží pro jasně určenou skupinu – do které Markéta Pekarová Adamová pochopitelně spadá.

Jenže tyto debaty nevedeme. Tak se prozatím spokojme s tím, že nemocní lidé můžou zůstat v období nástupu nemoci (které kolikrát bývá nejvíce oslabující) v posteli a nemusí se bát, jestli zaplatí své běžné výdaje, a že nestojí před otázkou, jestli přecházením nemoci neohrožují své zdraví mnohem více, než se na první pohled může zdát. Ono to ve výsledku opravdu není tak málo.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít