Třeba opoziční sociální demokraté jsou ve svém odporu konzistentní. Pro ně jsou Svobodní stranou, která svou radikální proticizineckou a protimigrační politikou prohlubuje rozdělení ve společnosti. Stejně tak by podle nich účast této strany ve vládě znamenala škrty v sociálních výdajích.

Přehrát

00:00 / 00:00

Robert Schuster: Rakouští Svobodní aneb Potenciální vítěz, se kterým do vlády nikdo nepočítá

Konzervativní lidovci, kteří aktuálně v Rakousku vládnou, už tak kategoričtí nejsou. Povolební spolupráci se Svobodnými nevylučují, ovšem podmiňují ji tím, že se na ní nebude podílet jejich stávající předseda Herbert Kickl. To ovšem není příliš reálné.

Kickl, který byl v minulosti něco přes rok ministrem vnitra, je totiž pro Svobodné stejně klíčový jako Donald Trump pro americké republikány či Matteo Salvini pro italskou Ligu. Pod Kicklovým vedením se strana drží už přes rok na první příčce všech průzkumů.

Další radikální změna

Hlavně se však zradikalizovala, a to zejména v reakci na opatření během covidové pandemie. Ta byla v Rakousku v mnoha ohledech tvrdší než jinde, včetně jednu dobu zvažované, parlamentem i schválené, ale nakonec nezavedené očkovací povinnosti. S Kicklem se postavili Svobodní do čela proticovidových protestů, čímž dokázali proniknout do nových segmentů společnosti.

Příklon k radikálním odpůrcům lockdownů představoval přísně vzato už několikátou proměnu strany v jejích dějinách. Rakouští Svobodní byli dlouho považováni za stranu honorací, takže lékařů, právníků, lékárníků, případně drobných řemeslníků či zemědělců.

Protože vycházeli z velkoněmecké ideologie, která jednoduše řečeno považuje Německo a Rakousko za jeden politický a kulturní celek, našlo se v jejích řadách i dost bývalých nacistů a později pravicových radikálů.

To byl sice hlavně zpočátku velmi stabilní segment v rakouské společnosti, avšak časem se tato voličská skupina ztenčovala. Jako první výrazně rozšířil voličskou základnu Svobodných jeden z praotců moderního evropského pravicového populismu Jörg Haider.

Rétorikou proti cizincům a zkostnatělému systému zdánlivě věčné velké koalice sociálních demokratů a lidovců, oslovil sociálně slabší skupiny obyvatelstva a voliče, kteří se cítili být na okraji zájmu politiků i mainstreamových médií.

Za dvě desítky let, co stranu vedl, ji dokázal dostat z nějakých čtyř až pěti procent do blízkosti třicetiprocentní hranice. Pak sice Svobodní kvůli nejrůznějším skandálům o většinu svých voličů přišli, avšak pozdějším lídrům strany, včetně současného Herberta Kickla, se je podařilo získat zpět.

Kancléř lidu?

Nyní strana Svobodných už řadu měsíců vévodí průzkumům veřejného mínění. Její předseda Kickl se už nějakou dobu stylizuje to role „kancléře lidí” a všem dává najevo, že na podzim chce převzít vedení země.

Takovou ambici mají podobně zaměřené strany i jinde v Evropě, třeba ve Francii. Přesto tu je ovšem jeden podstatný rozdíl.

Jestliže se Kicklova kolegyně z francouzského Národního sdružení Marine Le Penová snaží svou stranu mírnit, ubírat na radikalismu a posouvat ji do středu, u rakouských Svobodných něco srovnatelného na obzoru není. Skoro by se chtělo říct, že je tomu právě naopak.

Autor je komentátor Lidových novin.

Robert Schuster Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít