To možná trochu oživilo letité bázně, které se pojily se vstupem neukázněných Pirátů do exekutivních funkcí. Jistý údiv proto provázelo i jejich spojenectví s establishmentovým hnutím Starostů a nezávislých, které ovšem pro ně nakonec skončilo debaklem, kroužkování na kandidátkách jim znehodnotilo voličské hlasy. Do vlády byli pak Piráti přijati jen z jisté solidarity, vládní většina by se bez nich obešla.

Přehrát

00:00 / 00:00

Radko Kubičko: Piráti definitivně v přístavu establishmentu. Kdo převezme jejich voliče?

A všeobecně se očekávalo, že z ní stejně dříve nebo později vypadnou, budou-li chtít prosadit své divoké programové teze, ze kterých mnozí dovozovali, že chystají snad nějakou novou světovou revoluci. Mohlo se tak zdát, Piráti vznikali celoevropsky jako velmi mladé, svobodomyslné hnutí, hodlající bourat mnohá zavedená pravidla. Proto také vcelku chvályhodně přitáhlo do politiky mladší generaci.

Už jen z názvu vyplývá, že právě pro ni chtěli vzít generaci starší její mantry, třeba jistotu soukromého a hlavně duševního vlastnictví, nezrušitelný zákaz i měkkých drog, nedotknutelné vlastnické právo nemovitostní, ale i zavedené zásady zahraniční politiky.

Nová generace prvovoličů

Někteří představitelé Pirátské strany připouštěli existenci České republiky mimo Severoatlantickou obrannou alianci, Evropskou unii a vůbec západní svět. Oprášen byl i pojem komunismu, jako nový typ společného sdílení všeho. Tažení proti starému světu se zhmotnilo i do nemilosrdných protikorupčních zásad.

Není divu, že tradiční politikové měli z toho občas mrazení. Proto teď jistě s úžasem sledují, že Piráti žádné větší problémy nedělají a z vlády se nechystají. Jejich nejviditelnějším představitelem se stal ministr zahraničních věcí Jan Lipavský, kterému připadl obtížný úkol vypořádat se se světovými otřesy. A vede si velmi schopně, přičemž je naprosto loajální západnímu a severoatlantickému směřování země. Více establishmentového politika by těžko někdo pohledal.

Vicepremiér a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš se stal skoro neviditelným, i když jeho pověstné dredy se stále nedají přehlédnout, ale i ony prošly pečlivou úpravou, stejně jako jeho už zcela padnoucí oblek.

O původně znepokojivých obavách ze znárodňování bytů, nezadatelném právu mladých na bydlení za každou cenu nebo podpoře squatterů není už nic slyšet. I v Praze jde spíše o osobní spor než o ideový. Místní Piráti, kromě občasného uzavírání silnic pro pěší, také nejeví známky nějaké radikální revoluční síly.

Zbývá jen otázka, jestli za takových okolností je Pirátská strana stále nějak atraktivní pro mladé, lehce rebelské voliče. Ona totiž už mezitím vyrůstá opět nová generace prvovoličů, kteří nemají moc důvodů, aby si Pirátů vůbec všimli, protože už je těžko odliší od jiných, zavedených politiků.

Určitě by možná byl prostor opět pro nějaká zelená hnutí, jak to vidíme v sousedním Německu s renesancí strany Zelených. Je možný i návrat sociálně demokratické platformy, protože hnutí ANO, které nyní plní její úlohu, není pro to moc dobře kvalifikováno. A pro mladé voliče už vůbec ne.

Pirátské straně se prostě stalo to, co mnoha původním rebelům, dospěli a začali se chovat zhruba jako ti, proti kterým původně rebelovali. Noví neformálové teď budou hledat jinde a je třeba jen doufat, že nijaké revoluce nebude už potřeba a že se postupně pak také rozplynou ve standardních politických silách. Takže zase nic nového pod sluncem, jak se říká už asi dva tisíce let.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Radko Kubičko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít