Celé tři hodiny poté trvalo, než tomu zaskočení televizní diváci na východ od Berlínské zdi uvěřili a masově se vydali k hraničním přechodům, kde se domáhali volného vstupu do dosud zapovězeného západního Berlína. První závora po tom, co se pohraniční policisté nedomohli úředního potvrzení náhlého obratu a jednoduše to vzdali, se zvedla ve 22 hodin 25 minut na přechodu v Bornholmské ulici. Cesta na Západ byla volná.

Reportér týdeníku Der Spiegel načapal jistého Východoberlíňana, jak krouží nedaleko zoologické zahrady kolem zakonzervované ruiny kostela, která měla připomínat hrůzy války. Nadšeně mu sděloval, že jeho životním snem bylo alespoň jednou obejít tenhle „vykotlanej zub“, jak ve své nevymáchané hantýrce Berlíňané přezdívali kostelu, úředně pojmenovanému Paměť (Gedächtniss).

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Ivana Šterna

Nepřeberné množství dvojtaktů zasmrdělo celý Kurfürsterdamm. Legrační vozítka, označila je jistá americká reportérka, když pozorovala místní, kteří se sbíhali kolem prskajících trabantů a s gustem vdechovali jejich „pach svobody“.

Nějací západoberlínští mladíci se u Braniborské brány reportérovi hamburského týdeníku pochlubili, že si už stihli dát panáka až na samotném Alexanderově náměstí.

Převzato z Plusu

Zablokované pocity

Hans-Joachim Maaz, psychiatr z Halle, který své krajany léčil z traumat vyvolávaných honeckerovským režimem, vydal o pár měsíců později pojednání nazvané Zablokované pocity. Rozebral v něm psychické problémy východních Němců a varoval Němce západní před určitými kroky, které mohou stávající traumata nahradit traumaty novými, stejně zničujícími. Varování bylo oslyšeno. 

Radikální levičáci marně kladli východním Němcům na srdce, že pokud si chtějí nabytou svobodu uchovat, neměli by se nechat převálcovat západním kapitalismem neviditelné ruky.

O pár let později bývalý kancléř Helmut Schmidt v rámci cyklu „Co vy na to, pane Schmidte?“, uveřejňovaného v týdeníku Die Zeit, smutně shledal, že drobné podnikání ve východním Německu nepřežilo náraz západních předpisů, byrokracií tupě uplatňovaných.

Drobné firmy a soukromé pekárny, které jsme před 30 lety sousedům upřímně záviděli a které ve zdraví přežily nevlídný čas komunistické diktatury, zašly na úbytě na návrat kapitalismu.

Sociální demokratka a předsedkyně meklenburské vlády Manuela Schwesigová chce alespoň kompenzaci za to vše zaručenou starobní rentou, která má zabránit starobní chudobě. Nesouhlasí s křesťanskými demokraty, že má podléhat přezkumu potřebnosti.

Podle ní je nepřípustné, aby rodiče jejích krajanů, kteří za mizerné mzdy v posledních 30 letech znovuvybudovali východní Německo, živořili stejně mizerné penze a ještě měli před úřady udělat nedůstojný sociální striptýz.

Spořící se strany nakonec, jak ukazují poslední zemské volby, nahrávají na smeč východním Německem vítězně táhnoucí nahnědlé Alternativě. Slibuje na potkání zopakování roku 1989. Tentokrát to pravé ořechové.

Ten, kdo teprve dnes objevil Maazovu knihu, překvapivě zjistí, že vše tady popisované v ní jako důtklivé varování dřímá už celých 30 let.

Autor je publicista. 

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít