Ke změně kurzu docela jistě přispěla pandemie covidu, a i s ní související ohromná inflace. Někde frustrovaní občané ani tak netíhli k té či oné straně politického spektra, spíš se rozhodli hlasovat proti stávajícím lídrům. Jako třeba v Kostarice, kde v dubnu nečekaně uspěl outsider Rodrigo Chavez Robles. Zřejmě hlavně proto, že si ho voliči nespojovali s žádnou z vládnoucích stran.

Přehrát

00:00 / 00:00

Leona Šmelcová: Rok 2022 - Latinskoamerická růžová vlna a zasloužené místo v panteonu fotbalových titánů

Ekonoma Chaveze neoslabilo ani vyšetřování ohledně nevyjasněných finančních machinací, dokonce ani nařčení ze sexuálního obtěžování hned několika kolegyň v době, kdy pracoval ve Světové bance.

Voliči zkrátka umějí překvapit. Své by mohla vyprávět Kolumbie, která má od léta svého historicky prvního levicového prezidenta. Navíc bývalého guerillového bojovníka.

Dvaašedesátiletý Gustavo Petro, bývalý starosta Bogoty, nebyl v hlasování žádným nováčkem, o prezidentský post usiloval potřetí. Až donedávna by však v konzervativní Kolumbii neměl s vizitkou bývalého radikálního povstalce šanci. To změnila špatná sociálněekonomická situace v zemi.

Z vězení na prezidentské křeslo

Petro byl prvním kandidátem, který v kampani mluvil o zvyšování korporátních daní a o příspěvcích pro dělníky a nejchudší Kolumbijce. Mnozí tak zapomněli na jeho minulost, kvůli níž v 80. letech dokonce skončil za mřížemi.

Soud ho tehdy poslal do vězení za ukrývání zbraní pro povstalce ze skupiny, která později spáchala v Bogotě atentát, při němž zemřelo bezmála sto lidí. Petro měl – podle svých slov – v cele dost času k přemýšlení. Pochopil, že násilí nic neřeší, zpřetrhal vazby s marxistickými radikály a vydal se na jiný boj – politický.

Kolumbijec Petro není jediný letošní prezidentský kandidát, který si mohl uspořádat své myšlenky za katrem. Dalším takovým je i vítěz brazilských voleb – Luiz Inácio Lula da Silva, jenž se úřadu ujme v lednu.

Někdejší latinskoamerická politická hvězda první dekády nového tisíciletí skončila v želízkách kvůli finančním skandálům své Strany pracujících. Takzvanému Lulovi se ale povedl mistrovský kousek, vždyť kdo by před pár lety věřil, že si ještě někdy připne zelenožlutou prezidentskou šerpu. K tomu mu dopomohla i velmi špatně hodnocená vláda jeho předchůdce Jaira Bolsonara.

Pro mnohé Brazilce byl Lula prostě jen menším zlem. Oddechnout si – přinejmenším na čas – ale může amazonský prales. Kácení, které v minulých letech dramaticky vzrostlo, Lula hodlá výrazně zpomalit.

Prezidentem na den?

Když před lety Lula da Silva opouštěl svůj úřad, mnozí oblíbeného prezidenta upřímně prosili, aby změnil ústavu a setrval v čele země. Což je něco, o čem se mnoha jihoamerickým lídrům může jen zdát. Hlavně těm z Peru. Tam se totiž délka setrvání v úřadu může počítat i na dny, tak jako v roce 2020, kdy se v Peru během pěti dnů vystřídaly hned tři hlavy státu.

Země má šestého prezidenta za šest let. Poslední – Dina Boluarte – se ujala moci začátkem prosince po odvolání Pedra Castilla kvůli údajně protiústavně rozpuštěnému Kongresu. Nutno říct, že venkovský učitel bez politických zkušeností Castillo se v čele země držel nebývale dlouho – úctyhodných 16 měsíců. Ustál dva impeachmenty a šest vyšetřovacích procesů a sám vystřídal rekordní počet ministrů.

Zda má smysl zapamatovat si jméno nové prezidentky ještě uvidíme, záhy po jejím jmenování v zemi vypukly krvavé protesty. Mnozí Peruánci však nad svou vlastí zlomili hůl a odcházejí do emigrace. Podobně jako Kubánci, odkud letos – jen do Spojených států – odešlo rekordního čtvrt milionu lidí.

Kuba je v krizi řadu let, pandemie a tvrdší sankce z USA ale vedly k dalšímu propadu ekonomiky a zhoršení životní úrovně na ostrově. Špatně se daří i obyvatelům spřízněné Venezuely, byť tamní prezident Nicolás Maduro bude na rok s dvěma dvojkami na konci vzpomínat spíš v dobrém.

Další zlatá medaile pro Venezuelu

Venezuelská opozice se v uplynulé době takřka rozpadla, sousední Kolumbie s Petrem v čele otvírá donedávna uzavřené obchodní koridory, budoucí brazilský prezident oznámil brzké obnovení diplomatických styků s Caracasem a kvůli válce na Ukrajině roste poptávka po venezuelské ropě. A Maduro pro to nemusel udělat takřka nic.

Zřejmě v nejlepší náladě se s tímto rokem rozloučí Argentinci. Nikoli kvůli prezidentským volbám. K těm zamíří až v květnu, přičemž pohled na hlavní kandidáty mnoho entusiasmu nenabízí. Argentinskému národnímu týmu se ale po letech marného snažení podařilo krátce před Vánocemi dosáhnout na zlatou medaili ve fotbalovém mistrovství světa – už třetí, k té předchozí je dovedl nezapomenutelný Maradona v roce 1986.

Letos to byl Lionel Messi, a to zřejmě na svém posledním mistrovství. Ani na něj už Argentinci nikdy nezapomenou. Nezbývá jim než přát, ať už se po nadcházejících volbách povezou dál na růžové vlně, nebo změní barvu, aby se jim i v ekonomice dařilo jako nyní ve fotbale.

 Autorka je publicistka

Leona Šmelcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít