Mnoha Rusům se stalo něco, s čím nepočítali. Válka, kterou sledovali v bezpečí svého obýváku u televize, si pro ně došla až k nim v podobě povolávacího rozkazu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Od individualismu se vracíme ke kolektivismu. Dobrovolně i z donucení

Co je povolávací rozkaz? Vláda jakoby člověku připomínala: v době míru mi dlužíš část svého výdělku. V době války si mohu říci i o tvůj život. Nepatříš tak docela sobě, patříš celku. Bude pro tebe snazší, pokud si budeš myslet, že je to normální.

Pro mnohé Rusy je to nepochybně šok stejně velký, jakým by byl i pro nás. Navzdory všem debatám o tom, jestli jsou Rusové kulturně Evropané, platí, že v otázkách sebepojetí jsme na tom dost podobně.

My všichni jsme odchovanci západního individualismu, dokonce i ti Rusové, kteří věří v ruský mesianismus. I oni už o sobě uvažují jako o unikátních, originálních a autonomních bytostech, které mají hodně práv a jen málo povinností, zejména vůči celku. Vycházejí z toho, že společnost se skládá z jedinců, nikoli naopak, že jedinec je jen částka z celku.

Povoláni k službě

Západ se vydal tímto směrem už před generacemi. A možná i díky tomu funguje liberální demokracie a konzumní kapitalismus a také ovšem bují pocit osamění a izolace.

Válka nám najednou připomíná něco starého, totiž že člověk může být – ve jménu státu nebo národa – vytržen ze svého pohodlí a načas zbaven svobody a pohodlí, někdy i důstojnosti, například během vojenské služby. Nebo vystaven nebezpečí smrti, třeba za války. Případně i vystaven nebezpečí zbytečné smrti v nesmyslné válce, jak se to nyní děje tolika lidem v Rusku.

Na chvíli jsme si v naší části světa vyzkoušeli éru takřka absolutní svobody, v níž lidé nemuseli obětovat skoro nic, a mohli skoro všechno – včetně velké svobody slova. Teď jakoby se pomyslné kolo dějin otáčelo jiným směrem, a to i pro nás.

I my budeme muset mnohé obětovat, i když doufejme, že ne své životy. Cítíme ale také, že je ohroženo něco, co mnozí z nás považovali za skoro přirozené, třeba velkou autonomii občana proti státu.

Věc lze také formulovat pozitivně. Evropa plná ušlechtilých křehkých originálních jedinců pozapomněla, že jsou také jiné životní cesty. Tedy že i ti, kdo nejsou hasiči, vojáci, policisté nebo záchranáři, mohou dobrovolně obětovat své pohodlí, nebo i riskovat život kvůli ostatním, nebo dokonce nějakému abstraktnímu celku.

Lze to ilustrovat na opačné straně fronty ruské války. Ukrajina by se neubránila, pokud by od počátku na její straně nebyla určitá část společnosti připravena zemřít. Evropa, která velmi nervózně pohlížela na jakékoli projevy vlastenectví, natož nacionalismu, podlehla kouzlu Volodymyra Zelenského a odhodlání jeho krajanů.

Kdosi to ironicky vyjádřil zkratkou, že Zelenskyj učinil nacionalismus opět velkým. Ovšem i ukrajinské úřady pracují s pravidlem, že vojenská služba je povinnost a případně ji i vynucují a trestají neposlušné. To je zákon války a vlastně historie. Zatímco západní a střední Evropa načas vystoupily z dějin, Ukrajina je nikdy neopustila.

Návrat nacionalismu

Evropané jsou fascinováni ukrajinským hrdinstvím ve jménu národa. Sami s tímto tématem experimentují trochu jinak. Ve Švédsku nedávno uspěla strana Švédští demokraté, v Itálii ještě čerstvěji vyhrála Giorgia Meloniová, kdysi obdivovatelka Mussoliniho a nadále představitelka strany s názvem Bratři Itálie, odkazující na národní hymnu a události z poloviny předminulého století.

I tato hnutí jsou příznakem návratu našich společností k myšlence, že individualismus je hezký a příjemný, ale kolektivismus někdy lépe funguje. Anebo přinejmenším dává větší smysl lidem, kteří prahnou po nějaké silnější identitě, chtějí někam patřit, žít v nějakém velkém příběhu. Někdy takovýto kolektivismus vyvolá válka, jindy je to naopak a žízeň po velkých příbězích vyvolá válku.

To vše je nějak překryto ještě jednou velkou tendencí naší doby. Žijeme v éře, která po dekádách liberalismu a neoliberalismu, individualismu a hédonismu, obrací směr k posilování státu, už jen kvůli nebezpečím globalizace. Vlády chtějí mít pod kontrolou dodávky energie i čipů, vakcín i obilí, a možná i informací. A zpátky se vrací také zmíněné nároky neformálních celků, jako je národ.  

Kdysi jsme vzpomínali na fikci první republiky jako na zlatý věk. Je to paradoxní, ale možná jednou budeme vzpomínat na právě končící éru dostatku, svobody – a individualismu. Ale také, přinejmenším část společnosti, opustí éru individualismu s úlevou. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít