Těmito principy je právo na sebeurčení, které má v Evropě poslední generace velmi dobré jméno a řada národů zesílila své volání po nezávislosti – vzpomeňme nervozitu, kterou v Londýně vyvolává budoucnost Skotska a Severního Irska. Východoevropské státy si prošly procesem dezintegrace už v 90. letech.

Proti němu stojí potřeba centrálních vlád udržet státy pohromadě, i když v éře identit a požadavků ztratila na razanci. O to pozoruhodnější bylo energické vystoupení dřívější španělské vlády proti katalánským separatistům, kteří se pokusili prosadit nezávislost i mimo pravidla daná španělskou ústavou. Část katalánských politiků skončila ve vazbě nebo v exilu.

Realita a surrealita

To vše je zarámováno jinými dvěma silami – tlakem veřejnosti, která v současné Evropě nabyla sebevědomí říkat, co si myslí, případně rovnou, co chce, a přesunem části politických záležitostí do náhradních sfér, například do oblasti justice.

Převzato z Plusu

Shodou okolností se dvě zásadní události setkaly během méně než osmačtyřiceti hodin. Jednou je začátek procesu s bývalým katalánským vedením, který začne už v úterý. Jde o přelíčení před španělským nejvyšším soudem, v němž tucet politiků bude čelit vážným obviněním.

Za trestné činy, jako je vzpoura, některým z nich hrozí až 25 let vězení. V tomto případě nejde ani tak o výši trestů, v současné západní demokratické Evropě skoro surreálnou, ale skutečnost, že se takový proces vůbec odehrává. Akreditovaly se na něj stovky novinářů a potáhne se mnoho měsíců. Další procesy se budou odehrávat v oddělené části přímo v Barceloně před katalánským nejvyšším soudem.

Už v neděli shromáždily tisíce lidí v Madridu, tedy daleko od Katalánska. Jejich poselství bylo dvojí. Zaprvé trvání na celistvosti země – místo transparentů drželi v rukou obvykle španělské vlajky. A za druhé, části španělské veřejnosti se zdá, že vláda postupuje proti požadavkům části Katalánců málo důrazně. Byla to tedy demonstrace i čistě stranicko-politická.

Jednotně za jednotu

Protestující pocházeli z řad krajní pravice a nacionalistů. Část ale pochází z řad příznivců minulé lidovecké vlády, jíž v roce 2018 vystřídali socialisté. Lidovci kritizují premiéra Pedra Sáncheze za to, že se snaží nabídnout Kataláncům ústupky, včetně dalšího posílení autonomie, a tak situaci uklidnit. Demonstranti se domnívají, že je to nebezpečná a nelegitimní politika, která obchází dohled veřejnosti.

Paradoxní je, že tato jednání ztroskotala ještě před nedělním shromážděním, protože separatisté i nadále trvají na referendu o osamostatnění, žádné ústupky je nemohou uplatit – v tomto ohledu měli tedy madridští demonstranti varující před kompromisy se separatisty hořkou pravdu. Vláda je ovšem i nadále závislá na podpoře silně levicového Podemosu a katalánských nacionalistů a už ve středu jí čeká hlasování o rozpočtu, pro které je nutně potřebuje.

Španělsko možná čeká pád vlády a možná i předčasné volby, v nichž by asi vyhrála pravice. A v každém případě úvahy o stavu demokracie a její budoucnosti. V tom ale Španělsko není v dnešní Evropě zdaleka samo.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít