Starobní penze trochu jinak

Nápad nynější vlády zvednout od příštího roku starobní penze v průměru o celých 1200 korun vyvolal v řadách českých mainstreamových ekonomů doslova zděšení. Veřejné zadlužení se tak přece nepřijatelně zvýší o dalších 100 miliard korun. Z hlediska účetního není možné nedat jim za pravdu. I jejich volání po tom, aby se vláda začala vážně zabývat penzijní reformou, je podle mého rovněž na místě.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nápad nynější vlády zvednout od příštího roku starobní penze v průměru o celých 1200 korun vyvolal v řadách českých mainstreamových ekonomů doslova zděšení (ilustrační foto)

Nápad nynější vlády zvednout od příštího roku starobní penze v průměru o celých 1200 korun vyvolal v řadách českých mainstreamových ekonomů doslova zděšení (ilustrační foto) | Foto: Petr Lundák | Zdroj: MAFRA / Profimedia

Otázkou je, zda je na místě i podtext toho volání: vrátit se k reformě vlády Petra Nečase (ODS), opírající se o myšlenku, že každý musí především spoléhat sám na sebe a nenechat veškerou penzijní tíži na veřejných rozpočtech.

Nečasova reforma se nezhroutila proto, že ji svévolně zařízla vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD). Jako taková se mrtvě narodila. Co ale mohla čekat od lidí žijících od výplaty k výplatě, tudíž bez možnosti významněji střádat? Dokonce i ti, pro něž jsou velkorysé úspory samozřejmostí, její druhý pilíř obcházeli obloukem.

Reforma šla proti duchu evropské kultury. Už prvotní kmenová společenství si nedala vymluvit, že by se o své staré plně nepostarala. V kterékoli době evropských dějin najdeme způsoby a instituce, jež se v mezích dobových možností pokoušejí poskytnout péči svým starým a bezmocným.

Papírenský stroj

V druhé polovině 19. století se objevil Otto von Bismarck. Otec evropského sociálního státu. Přišel s návrhem zákona, který ukládal mladším generacím, aby průběžně finančně zajišťovaly své staré s vidinou, že až samy zestárnou, tatáž povinnost přejde na jejich děti a vnuky.

Druhým udávaným důvodem pro nezbytnost reformy je krize demografická. Lidsky řečeno přichází na svět stále méně dětí. Bismarckův model hrozí zkolabovat. Je proto potřeba položit důraz na osobní zodpovědnost každého z nás.

Babiš považuje za priority příštího rozpočtu zrušení superhrubé mzdy, důchody a investice

Číst článek

Nesouhlasím s tím. Věc má totiž ještě jeden rozměr. Základním rysem kapitalismu není soukromé vlastnictví, jak se mylně domnívaly generace socialistů, to existovalo už před jeho vznikem, ale hromadná, sériová výroba. U jeho kolébky jako první sudičky stály překvapivě absolutistické státy 18. století, budující pravidelnou armádu, centralizovanou státní správu včetně školství a sjednocené soudnictví.

Opakovaně tak generovaly hromadnou poptávku, vynucující si opakovanou hromadnou, sériovou výrobu. Do ní se rodícímu se kapitalismu začalo vyplácet investovat stále náročnější a dražší technologie. Není například náhoda, že právě v této době byl vynalezen papírenský stroj.

Byl to a vždy to bude stát, který na rozdíl od nejisté a kolísavé soukromé poptávky kapitalismu nabízí jistotu trvalosti a předvídatelnosti. Starobní důchodci jsou toho významnou součástí. Měl by proto usilovat, aby Bismarckův model zůstal zachován. I navzdory klesající míře zaměstnanosti. A ve vlastním bytostném zájmu nabídnout vyšší míru vlastního zdanění jako další finanční zdroj starobních penzí.

Není přece trvale udržitelný proto, že dosahuje vysokých zisků, ale proto, že co vyrobí, za slušný peníz také prodá.

Autor je publicista

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme