Nutno dodat, že dokud globalizace Evropanům přinášela pouze blahobyt, a to navíc dost levně konzumovatelný, neměli s ní tak velký problém. Globalizace chutnala dlouho dobře a zhořkla až ve chvíli, kdy se po zeměkouli začali kromě levného zboží hýbat také lidé, a to nežádoucím směrem do Evropy. Bývalý spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble během vrcholící migrační krize v roce 2015 trefně konstatoval, že migrace je “dostaveníčko naší společnosti s globalizací”.

Globalizace potřebuje mantinely

Pro úplnost měl také dodat, že tohle dostaveníčko s globalizací si Evropané dali už dříve, v roce 2008, kdy finanční krize vyvolaná pádem investiční banky Lehman Brothers dostala řadu evropských států do velkých potíží. Vyplatily ze z nich penězi daňových poplatníků, kteří si to dobře pamatují a od té doby mají o globálních finančních trzích své pochybnosti. Že globalizace potřebuje mantinely, je zřejmé a také potřebné. Ale o tom psát nechci.

Evropa zažívá vystřízlivění z globalizace a lidé mají pocit, že ztrácejí vlastní identitu. A najednou je tu zase nacionalismus jako odpověď na všechny ty nepříjemnosti komplikovaného světa. Je to atraktivní řešení, které se lidem na politickém tržišti dobře prodává.

Důkazem je nesporný vzestup nacionalistických stran napříč Evropou. Každý problém se dá vcelku snadno nahlížet nacionalistickou optikou “my a oni”, přičemž ti “my” jsou vždycky ti dobří a ti “oni” vždycky prevíti, kteří dělají bordel, zneužívají dávky, nepracují, páchají trestné činy, jsou kriminálníci, jsou cizinci, jsou z Bruselu nebo ti, kteří nemají stejný názor jako ti “my”. 

Nastupuje nacionalismus

Evropa a zejména Německo má s nacionalismem za posledních dvě stě let dost zkušeností, které není třeba nutné opakovat. Kam nacionalismus vede, je popsáno v učebnicích dějepisu. O to překvapivější je jeho součaná renesance. Co tedy, když ne nacionalismus? Friedriech Merz, který se uchází o předsednický post CDU, navrhoval v jedné z televizních debat “zdravé vlastenectví”. Co tím přesně myslí, zatím nevysvětlil.

Ale patrně to bude vřelý vztah k vlasti, který nepodněcuje k nenávisti vůči ostatním. Jinak by přece toto vlastenectví nebylo zdravé, že? O vlastenectví mluvila tento týden v bundestagu také kancléřka Angela Merkelová. Nacionalisté prý neberou při řešení problémů ohled na ostatní, vlastenci ano. Zní to spíš jako rétorické argumentační cvičení. Ale fakt, že se o tom diskutuje na půdě bundestagu, dokládá, že otázka identity se stává tématem i pro hlavní politický proud.

Evropa neví, kam směřuje

Evropa jako společenství států nabízela alternativu k nacionalismům jednotlivých zemí. Bylo tu evropanství jako zastřešující identita, která není v rozporu s identitami lokálními. V tomto pojetí je možné být hrdým lokálpatriotem po uši zamilovaným do vlastního rodného kraje a přitom být přesvědčeným Evropanem.

Dneska působí tento koncept poměrně abstraktně a chladně. Zejména proto, že v něj členské státy a jejich politické elity stále méně věří. Evropa totiž neví, kam směřuje. A během tohoto přešlapování na místě mají nacionalisté dost času na oživování toho, co mělo pro Evropany zůstat mementem.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít