Nejpravděpodobnější vysvětlení lze najít v rozhovoru téhož deníku s režisérkou Agnieszkou Hollandovou. Známe ji díky jejímu triptychu Hořící keř.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Ivana Šterna

Hollandová vylíčila průběh debaty, kterou Macron druhý den návštěvy vedl na francouzské ambasádě s výběrem polských umělců a intelektuálů. Nechyběla žijící legenda polské politiky Adam Michnik, manželka režiséra Andrzeje Wajdy Krystyna, ředitel památníku v Osvětimi Piotr Ciwiński, ale také lidé z francouzské intelektuální scény, které si Macron přivezl s sebou: český exulant Jacques Rupnik, sociolog Georges Mink anebo Piotr Smolar, redaktor deníku Le Monde a syn citovaného Aleksandra Smolara.

Macron do země vyrazil nejspíš zjistit, do jaké míry lze s Polskem jako s nejvýznamnější východoevropskou zemí počítat při posilování Evropské unie. Pozorně sice vyslechl stížnosti na vládu, v současné chvíli rozkládající polský soudní systém, uvedl ale, že do problému polské justice se Francie jako taková míchat nebude. Jde o celoevropský problém a musí jej řešit Evropská komise a rada.

Vícerychlostní Evropa

Jak hovor běžel, bylo zřejmé, že chce znovu nastartovat záložní motor EU, takzvaný Výmarský trojúhelník složený z Francie, Německa a Polska, a posílit i tímto způsobem postavení Evropské unie ve světě.

Unii Macron zamýšlí postavit na vlastní nohy ekonomicky i bezpečnostně a proměnit ji ve světovou velmoc. Vede ho k tomu nejen ambivalence současné americké politiky, na kterou přestává být spoleh, ale i riziko hrozící z Číny. Obává se proto nevstřícné politiky Evropanů k Rusku. Může je zahnat do čínské náruče. Evropa v Rusech naopak musí posilovat vědomí, že jsou její nedílnou součástí.

Převzato z Plusu

Polský vztah k Rusku, i když historicky podmíněný a pochopitelný, je pro Macrona jistým kamenem úrazu. Přítomné ujistil, že sám není rusofilem, ale v zájmu Evropy hodlá zabránit rusko-čínskému spojení. Svoji roli tu musí sehrát i Polsko.

Macron zřejmě opustil myšlenku vícerychlostní Evropy. Zásad reálné politiky se ale drží dál. S její pomocí hodlá Evropu posílit třeba i za cenu určité blahosklonnosti k dodržování sdílených hodnot.

Riziko se tu jeví značné. Kancléři Bismarckovi se podobnou politikou podařilo udržet Evropu v míru celých 50 let, jenže nakonec před více než 100 lety vyústila v krvavou, poprvé v dějinách průmyslově vedenou válku.

Autor je publicista

Ivan Štern Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít