Autory všech dosud známých filmových materiálů z varšavského ghetta byli nacisté. Nový dokumentární film Varšava: Rozdělené město však představuje pohled odvážného Poláka, který se s kamerou do ghetta opakovaně vydával v roce 1941. Jak došlo k objevu jeho záběrů, líčí režisér Eric Bednarski.
Je to docela dlouhý příběh. Začalo to asi před patnácti lety, kdy jsem byl čerstvě na filmové škole a dozvěděl jsem se o tom, že jeden z nějakých našich vzdálených příbuzných točil už před válkou amatérské filmy, což pro mě bylo vzrušující. A že prý dokonce natáčel za nacistické okupace Polska, jenže to mi přišlo nemožné. Ale podařilo se mi vypátrat jeho potomky, kteří potvrdili, že filmoval ve Varšavském ghettu.

Když jsem ty záběry viděl, tak mi bylo jasné, že to je opravdu Varšava. Dodnes si pamatuji ten pocit, kdy jsem si řekl: Tohle ještě nikdo neviděl, tolik let ty záběry ležely ve skříni! Ale teď je musíme ukázat lidem! Jako filmař jsem s tím chtěl něco udělat, ale zároveň jsem cítil velkou zodpovědnost, když jsem ty záběry našel.

Materiály Ericu Bednarskému doslova změnily život. Ve snaze dozvědět se co nejvíce o tom, v jakém kontextu vznikaly, hodně cestoval a nakonec se před deseti lety natrvalo přestěhoval z Kanady do Varšavy.
Těžké na tom je, že ten svět, který film ukazuje, už zmizel. Všichni lidé, kteří tam vystupují, už nejspíš dávno nežijí, byli zabiti za války. A dokonce i to samotné město už je pryč. Takže je to důležitý historický dokument světa, který byl z povrchu zemského smeten nacisty.

Autorem filmového záznamu byl třicetiletý Polák Żukowski, kupec a mistr republiky v závodech na motocyklu. Varšavské ghetto dokumentoval od března do listopadu 1941. Hrozilo mu za to vězení nebo dokonce smrt.
Vím, že se mohl do ghetta dostat, protože měl propustku. To bylo možné i pro Poláky, pokud tam museli něco oficiálně zařizovat, třeba nějaký obchod. Filmoval místa v ghettu, kde se dělo něco specifického, takže ghetto určitě znal. Některé ty záběry jsou natočené z auta, ale jindy, jak mi to vyprávěla rodina, měl často schovanou kameru pod kabátem – je to i vidět na těch záběrech, že jsou natočeny z jiného úhlu.

Některé záběry ale nepochybně musel točit tak, že ho lidé viděli, jak má v ghettu kameru u oka – a to bylo určitě riskantní! Ale on byl předválečný vítěz mnoha závodů na motocyklech, takže uměl riskovat a to, co pozoroval kolem sebe, ho motivovalo natáčet hrůzy, které viděl.

Ve filmu vystupuje i několik pamětníků varšavského ghetta – a to jak jeho židovští obyvatelé, tak i polští sousedé. Irena Agata Bołdok na příchod do ghetta vzpomíná následovně:
Já jsem vůbec nevěděla, že jsem Židovka. Takže nejdřív jsem se divila, proč se musíme stěhovat. Potom jsem se ptala, co to znamená, že jsem Židovka, a proč musíme opustit náš domov?

Když jsme přišli do ghetta, tak první věc, kterou jsem viděla, byl ošklivý plakát. Nechtěla jsem být jako ten Žid z plakátu. Byla jsem zoufalá, že tady musím bydlet. Myslela jsem, že každý Žid tak vypadá a cítila jsem kvůli tomu všemu hrozné ponížení. Říkala jsem své matce, že já už nechci být Židovka, že se chci vrátit do ulice Marszałkowska a proč se to vůbec všechno děje!?

Na záběrech odvážného filmového amatéra je vidět i to, jak se do ghetta leccos pašovalo – například jak tam děti tajnými dírami ve zdi strkaly dřevo na otop. Pašované jídlo a věci denní potřeby vězňům varšavského ghetta pomohly déle přežít. To ve filmu potvrzuje i pamětník Israel Gutman.
Žid, který neměl moc peněz nebo neměl nějakého přítele Poláka, neměl žádnou šanci, žádné možnosti. Zajímalo ho jen to, co bude zítra jíst on a jeho děti. Já jsem patřil k těm, kteří neměli nic.

Varšavské ghetto bylo rozděleno tramvajovou tratí na malé a velké. Přejití trati přísně regulovali nacisté. A právě tramvaj se stala symbolem – každoročně 27. ledna na Den památky obětí holocaustu projíždí Varšavou prázdná historická tramvaj s Davidovou hvězdou na střeše.

Jana Šustová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít