I v tomto případě se opakuje, že státy se udržují při životě myšlenkami, na nichž byly založeny. V čínském případě je to vidět na kontrastu mezi oficiálními několikadenními oslavami v kontinentální Číně a policejními zásahy v Hongkongu proti demonstrantům požadujícím propuštění uvězněných kritiků režimu.

Také pokračujícími rozsáhlými restrikcemi života ujgurské menšiny v provincii Sin-ťiang, v očích režimu podezřelé jen proto, že její příslušníci vyznávají anebo vypadají, že by mohli vyznávat muslimskou víru.

Moc a vlastní pravidla

Zásahy v Hongkongu jsou sice co do rozsahu a intenzity s děním v Sin-ťiangu nesrovnatelné už jen proto, že oficiálně poloautonomní Hongkong je ze světa mnohem přístupnější.

Dění v této provincii je však možná mnohem důležitější co do názornosti posunů v politice Pekingu řízené jedním mužem, generálním tajemníkem komunistické strany a prezidentem Si Ťing-pchingem.

Převzato z Plusu

Od počátku reforem zahájených na konci 70. let minulého století, které otevíraly Čínu světu, jejich otec Teng Siao-pching razil zásadu, že je třeba postupovat obezřetně a nedávat najevo rostoucí váhu a vliv země vyplývající z nastartovaného vytrvalého hospodářského růstu.

Tento přístup se s nástupem Si Ťing-pchinga a zvláště poté, co prosadil, že na rozdíl od svých předchůdců se jeho postavení v čele neomezí na dva pětileté mandáty, výrazně změnil.

Podřízení se Číně

Neomezený vládce mnohem razantněji zasahuje doma proti skutečným či smyšleným odpůrcům, často pod heslem boje proti korupci, který se však nikdy nemůže dotknout jeho rodinného zázemí, a v zahraničí asertivnější politikou, kdy Čína důrazně prosazuje své zájmy tak, že často požaduje, aby její partneři tyto zájmy nejen respektovali, ale mnohdy se jim rovnou podřizovali.

Jinak řečeno, Si Ťing-pchingova Čína neváhá dát najevo svou moc a chuť stanovovat vlastní pravidla. Je to vidět v Hongkongu, který si podle dohody s Londýnem měl po předání správy z britské do čínských rukou půlstoletí podržet poloautonomní statut včetně nezávislé justice.

V Pekingu schválený bezpečnostní zákon tuto distanci jednoznačně porušuje, protože podle něj může komunistická policie zasahovat na území Hongkongu proti každému, kdo je podezřelý z porušení vágně formulovaných paragrafů o terorismu či separatismu, za nějž se dají vykládat i demonstrace požadující dodržení částečné autonomie.

Paradoxem je, že s původně ironickou větou, že i komunistická Čína se udržuje myšlenkami, na nichž byla založena, by možná, a to bez ironie, její dnešní vládce souhlasil.

Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR

Adam Černý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít