Snad o všech amerických volbách se tvrdilo, že jsou zásadní a přelomové, ale ty dnešní jsou nějaké přelomovější. Vnímají to vnější pozorovatelé i sami američtí voliči. Jedna část Američanů se obává, že další čtyři roky vlády Donalda Trumpa zničí americké demokratické instituce.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Něco nového – strach o Ameriku

Současně jejich oponenti věří, že Joe Biden otevře dveře radikálům, ultralevičákům, jejichž nástupu je třeba za každou cenu zabránit. Třeba se nestane ani jedno, ale sama skutečnost, že takové mínění existuje, o něčem vypovídá.

Podle průzkumů má asi třetina Američanů malou nebo žádnou důvěru ve spravedlnost voleb. Asi 40 procent demokratů soudí, že pokud Trump získá menšinu hlasů, ale většinu volitelů jako minule, měly by se volby opakovat, pravidla sem, pravidla tam. Ovšem 30 procent republikánů věří, že Trump by měl zůstat ve funkci i v případě prohry, pokud vznikne podezření, že došlo k volebním podvodům. Sám Trump už veřejnost na takovou možnost tak trochu připravuje. Máme se na co těšit.

Neléčená zloba

Lidé spolu nemluví, nedebatují, nanejvýš se hádají. Nefunguje už jen samotná výměna názorů prostřednictvím médií. Jeden můj americký známý domácí politiku raději sleduje prostřednictvím britské BBC, protože už nesnese stranický a bojovný tón amerických médií.

Americký politický systém, dříve obdivovaný a kopírovaný, nyní produkuje podivné výsledky. Donald Trump by ještě před deseti lety působil jako exot, ale před čtyřmi lety nečekaně v republikánských primárkách vyřadil všechny „normální“ politiky. Letos demokraté málem poslali proti Trumpovi Bernieho Sanderse, takže nominace Joe Bidena u umírněnějších straníků vyvolala úlevu – úlevu u některých, ale nadšení u málokoho.

Převzato z Plusu

Fenomén Trump samozřejmě není jen produktem náhody nebo zblázněného volebního mechanismu, ale i důsledkem široce rozšířené nejistoty, pocitu nespravedlnosti a zloby v americké společnosti. Tyto pocity nejen neviděli evropští pozorovatelé, ale i příslušníci amerických elit. A jak se zdá, ani za čtyři roky tu druhou Ameriku nepochopili. Příkopy zůstávají nezasypány.

V nitru kdysi Spokojených států vře nějaký hněv a všeobecný zmatek ohledně toho, kam se dál vypravit. Jsou dnešní rasové bouře důsledkem skutečných nespravedlností tří staletí, nebo si někdo tato příkoří jen šikovně osedlal? Kdo lidem, jako jsou Afroameričané, pomohl více, první černošský prezident Barack Obama, nebo Trump, za jehož éry dosáhli nejnižší nezaměstnanosti?

Kdo opravdu myslí na chudé bělochy, hulvátský byznysmen, nebo celoživotní obyvatel washingtonských úřadoven? Kdo rozdmýchává kulturní války: alternativní pravice, která Trumpovi pomohla nahoru a stále vykukuje za jeho zády, anebo radikální levičáci, které Biden potřebuje ke zvolení a o něž by se musel opírat i jako prezident? Pocit rozdělení i dezorientace je skoro hmatatelný.

Bez kompasu

Tohle není první vážná americká krize. Ty dřívější, snad i nebezpečnější ovšem Ameriku zastihly jaksi mladší, optimističtější a bujnější. Dnes naopak vypadá unavená, zmatená. A vlastně nepůsobí dojmem, že by si se sebou věděla rady. Amerika v minulém století třikrát zachraňovala Evropu. I mnozí její kritici jakoby se spoléhali, že dokud je tu, některé věci budou fungovat a demokracie má budoucnost. Teď naopak svět vypadá nebezpečněji a chaotičtěji. S nástupem Číny možná budeme Ameriku vyhlížet počtvrté, ale tentokrát třeba zbytečně.

Zatím jsme Ameriku obdivovali, nebo nenáviděli. Teď je tady něco nového, skoro jako bychom ji měli litovat nebo se o ní bát. Snad je to zbytečné. Ale je namístě mít strach přinejmenším o to, že tyto volby k jejímu uzdravení ještě nepovedou – ať už dopadnou jakkoli.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít