Značka 'Made in Italy' se šije čínskou jehlou
Made in Italy, značka dosud zajišťující nejvyšší kvalitu i tradici, zejména oblečení. Město Prato označované za konfekční metropoli Apeninského poloostrova je dnes doslova zaplaveno desetitisíci čínských dělníků a obchodníků, kteří chrlí miliony kusů oblečení do celého světa. A vše s nášivkou ‚Made in Italy‘, přestože na nich italského není už vůbec nic.
„Ano, ano, je tu Chinatown, velký, velký... jistěže je... ukážu vám ho... ještě kousek. Čínská čtvrť leží v zóně kolem ulice Pistoiese, kde Číňané převzali prakticky všechny tamější aktivity, všechny obchody, všechny restaurace, všechny bary...,“ ukazuje taxikář Massimo, zatímco projíždí starobylou částí města Prato.
Čínské pozadí značky "Made in Italy" odhaloval reportér Radiožurnálu Robert Mikoláš
Nad krámky, restauracemi, zlatnictvím či realitkami jsou nápisy v čínských znacích. Zdi jsou zase popsané telefonními čísly patřícími ilegálním taxikářům a prostitutkám. Každý Číňan hned ví, kam v případě potřeby zavolat.
Ve stoosmdesátitisícovém Pratu dnes oficiálně žije deset, dvanáct tisíc Číňanů, realita je ovšem zcela jiná. „Nedovedu si představit, kdo vám řekl, že je tu 10 tisíc Číňanů. Možná, že chyběla jedna nula, tedy že jich je 100 tisíc,“ směje se Massimo.
Radost z toho ale vůbec nemá, stejně jako většina Italů. Číňané totiž téměř zlikvidovali místní výrobce oděvů. Navíc užitek z jejich podnikání nemá Prato žádný, přestože čínská komunita vydělává podle odhadů tři až čtyři miliardy eur ročně.
Postih nehrozí, administrativa je bezzubá
„Proč? No protože nerespektují žádná pravidla řádného obchodu: zaměstnávají lidi na černo, neplatí daně, sociální služby, za úklid odpadků, apod. Nemají tedy žádné náklady, jen zisk,“ vysvětluje mi o něco později prezident Svazu průmyslníků z Prata Riccardo Marini.
Nasnadě je tak otázka, jak je ale něco takového ve vyspělé Evropě možné.
„No, většina z nich jsou podniky napsané na jedinou osobu. Nemají tedy žádné zaměstnance a fungují maximálně 18 měsíců, takže stát nemá čas je zaregistrovat jako daňové plátce. No a když úředník přijde, daná firma už neexistuje a je tam jiná,“ odpovídá Riccardo Marini.
Nejlepší je pochopitelně přesvědčit se na místě, v centru ilegálního byznysu – průmyslové zóně zvané Macrolotto. Je třeba se zde pohybovat inkognito a natáčet skrytým mikrofonem.
Jeden ze zákazníků si prohlíží vystavené bundy a ptá se, zda jsou skutečně kožené. Vyjednávací cena je 20 eur. Obří haly jsou plné svetrů, šatů, kabátů, triček. Tisíce a tisíce kusů. Uprostřed je asi 2 metry vysoká stěna a za ní desítky rukou prakticky nepřetržitě šijí a šijí.
Hotově, bez dokladů, tisíc kusů do týdne
Reportér Radiožurnálu Robert Mikoláš se představil jako ruský obchodník. Číňané se totiž s novináři zásadně nebaví a při styku s úředníky předstírají, že italsky vůbec nerozumí.
Robert Mikoláš předstíral, že by koupil tisíc zimních kabátků ve třech různých barvách, a ptal se, za jak dlouho by mohly být hotové. Odpověď je překvapivá: prý za tři, čtyři dny. Platí se hotově, bez dokladů. Podmínky jsou jasné a nikdo se na nic neptá.
Ruský převlek novináře vzbudí v mladé Číňance okamžitou reakci: tam též dodávají, přes obchodníka z Turecka. A také do Belgie či Jižní Ameriky. Cena je nakonec usmlouvána na 11,5 eura za kus. Ovšem bez nášivky „Made in Italy“, kterou ale může rychle dodat jiný Číňan s italským jménem Francesco.
Číňanka zprostředkuje kontakt na mobil a přidává svou vizitku. Stačí zavolat a za necelý týden si zkompletovanou zásilku lze odvézt. Jak prosté.
Přestože jsou látky ilegálně dovezené z Číny, zboží je skutečně vyrobené v Itálii: ušijí ho výlučně Číňané a ze zisku nikomu nic neplatí, snad s výjimkou údajných úplatků celníkům.
Zvětšit mapu
