Míra utrpení v Evropě narůstá, ukazuje to index týdeníku The Economist
Míra utrpení v Evropě narůstá. Alespoň podle indexu, který sestavují analytici týdeníku The Economist. Ten vychází z míry nezaměstnanosti a inflace. Mezi špičku nejnovějšího vydání indexu se zařadily některé evropské země, zejména kvůli vysokému počtu lidí bez práce. Makedonie se dokonce dostala před Venezuelu a Írán na první místo. Z členů Evropské unie je pak na tom nejhůř Španělsko na šestém místě.
Sociální nepokoje hrozí i v letošním roce. Hnutí nespokojených lidí bylo v některých zemích podle Michaela Romancova z pražské Metropolitní univerzity už etablováno. Je otázkou, jak velkou živnou půdu případně najde v jiných státech Evropy.
„Já se domnívám, že část Evropy, které jsme součástí i my, to znamená Evropa, která má za sebou ještě komunistické dědictví, bude v tomto ohledu odolnější než některé západoevropské státy, které posledních čtyřicet padesát let zažívaly nepřetržitý ekonomický růst. Tam souhlas veřejnosti se šetřením a propadem životní úrovně bude náchylnější než v případě České republiky.," říká Romancov.
Drtivá většina Evropanů neporovnává svoji míru štěstí nebo utrpení s tím, co je globální průměr, ale jak se mají jejich nejbližší rodinní příslušníci nebo lidé v sousedních zemích.
„Češi budou mít tendenci se srovnávat s tím, jak neúspěšní se jeví ve srovnání s Německem nebo Rakouskem, než abychom se porovnávali se situací v Bangladéši,“ myslí si Romancov.
Bouře v ulicích loni hlásily zejména země na periferii eurozóny - nejvíce postižené dluhovou krizí. V každé zemi je různá míra ochoty lidí vyjít do ulic a tam demonstrovat svoji nespokojenost. Ve Francii se stávkuje stále, v severských zemích by byl stejný problém řešen jinými metodami, například na půdě parlamentu.
„Míra nespokojenosti by měla růst zejména v těch zemích, které jsou na tom z hlediska makroekonomických ukazatelů špatně. Třeba obrovská míra toho vnitřního zadlužení je v Belgii. Problémy jsou v Irsku a zdá se, že ještě nějakou dobu budou růst,“ říká Romancov.
V souvislosti s nespokojeností občanů se stále častěji mluví o potřebě nového sociálního kontraktu - souboru práv a povinností, které umožňují žít lidem pospolu.
„Teď se všude hovoří o tom, že je nějakým způsobem nutné redefinovat vztahy ve společnosti. Ono to souvisí s problémem, jako je vyprázdněnost politických programů nejdůležitějších politických stran, a je otázka, jestli se k tomu dojde devolučně nebo revolučně," říká Romancov a pokračuje:
"Na základě historické zkušenosti se dá říci, že v některých zemích se dočkáme ať už skutečných nebo ‚pseudorevolučních‘ výstupů, ale v zemích, které mají jinou tradici – postupného dohadování, tak ten samý problém bude řešen na půdě parlamentu nebo nerevolučních mechanismů."
