Sedmadvacetiletému Jiřímu Svatkovi z Votic se v létě 2017 stal pracovní úraz. Než mu přišly sociální dávky, potřebné finance vykryl minipůjčkou ve výši 3000 korun. Splácet se mu ji ale nedařilo, takže dluh po něm po pár měsících začala vymáhat inkasní společnost, které následně dluh uhradil.

Jenže po roce se ozvala jiná společnost, která chtěla ten samý závazek uhradit znovu. „Byli nepříjemní do telefonu – ať zaplatím svůj dluh, což jsem jim říkal, že už jsem to splatil jiné inkasní společnosti. A že to nebudu platit dvakrát. Vyžádal jsem si od té první dokument o bezdlužnosti. Vyhrožovali mi osobní návštěvou nebo mi posílali SMS o tom, že po mně bylo vyhlášeno pátrání,“ přiblížil Svatka praktiky vymahačů Radiožurnálu.

„Poměrně časté je, že nějaký inkasní specialista – v podstatě vymahač – přijede ke spotřebiteli domů. Pokud se na něj nedozvoní, začne chodit po sousedech a zjišťovat, jestli tam bydlí, jestli ho znají a v podstatě i sdělí, že to je dlužník, který neplatí své závazky,“ řekl právník spotřebitelského centra dTest Lukáš Zelený. „Stalo se nám, že vymahači navštěvovali i zaměstnavatele spotřebitele.“

Na něco takového ale inkasní agentury nemají právo. Lidé se v takových případech mohou obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů nebo podat trestní oznámení na policii.

Nejasně rozdělené pravomoci

Kontrolu inkasních agentur mají mezi sebou nejasně rozdělenou Česká národní banka (ČNB) a Česká obchodní inspekce (ČOI). Centrální banka nicméně dohlíží jen na ty společnosti, které si musely zřídit licenci podle zákona o spotřebitelském úvěru.

„Společnosti, které se věnují správě a inkasu pohledávek formou mimosoudního vymáhání, nejsou Českou národní bankou dohlíženy, pokud v rámci vymáhání pohledávky neposkytují spotřebiteli úvěr. Inkasní agentury se řídí obecně závaznými právními předpisy a jejich činnost není regulována,“ vysvětlila mluvčí ČNB Petra Vodrstrčilová.

Důležitým aktérem je tak Asociace inkasních agentur, která sdružuje 27 společností. A všechny se podle její ředitelky Jany Tatýrkové řídí etickým kodexem, k jehož dodržování se dobrovolně zavázaly.

Kodex ale agenturám dovoluje volat dlužníkům až do 22. hodiny, navštěvovat je doma, případně se dotazovat u zaměstnavatele a sousedů, a to za předpokladu zachování mlčenlivosti o důvěrných informacích.

Stížnosti na členské firmy posléze prověřuje asociace sama. Stejně tak jim uděluje sankce, a to nejen finanční. „Záleží na tom, čeho se ta společnost dopustila. Podle toho může být nějaké napomenutí, vyžádání nápravy (a sankce může být 50 tisíc korun) anebo i vyloučení. Třeba v loňském roce jsme vyloučili dva své členy,“ řekla výkonná ředitelka asociace Jana Tatýrková.

Regulace jsou problematické

Kolik je v Česku firem, které se zabývají vymáháním dluhů, není známo. Neexistuje žádný registr, stejně jako zákon o inkasních agenturách. Ten právě asociace prosazuje už několik let – už kvůli tomu, aby byla stanovená třeba maximální výše poplatků za vymáhání dluhu. Všechny resorty – ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo spravedlnosti i ministerstvo financí – ale návrhu nevyhověly.

„Inkasní agentury vykonávají širokou škálu činností. V této komplexnosti vykonávaných služeb je pak problematické pro jakýkoli resort navrhnout srozumitelnou a smysluplnou regulaci. Ministerstvo financí v tuto chvíli úpravu inkasních agentur samostatně nechystá,“ vysvětlil důvody Radiožurnálu mluvčí ministerstva financí Jakub Vintrlík. 

V roce 2017 zpracovaly inkasní agentury v Česku pohledávky za 27 miliard korun. Průměrná výše dluhu byla podle dat Asociace inkasních agentur přes 21 500 korun.

Podle dTestu může pohledávky vymáhat jen soudní exekutor na základě pravomocného rozhodnutí soudu.

Barbora Kladivová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít