NATO je pořád nejsilnější světovou vojenskou aliancí, jeho slabým místem je ale politická soudržnost. Nakolik je podle vás momentálně ohrožená, vezmeme-li v potaz jedno z hlavních témat, tedy možné připojení Ukrajiny, kdy jsou Spojené státy v čele s Trumpem a tradičně i země jako Maďarsko a Slovensko proti, zatímco někteří jiní členové jsou tomu nakloněnější?
Kromě toho, že je skutečně nejsilnější obrannou aliancí, také prokázala svůj smysl. Díky ní neproběhl v Evropě od druhé světové války žádný konflikt, který by se jejích členů týkal, necháme-li stranou šarvátky mezi Tureckem a Řeckem. Členství Ukrajiny je ale mnohem složitější.

Dlouhodobě říkám, že si ho neumím představit, přestože bych jí to kvůli zaručení bezpečnosti upřímně přál. A to samé platí i pro nás, protože její vstup by významně posílil alianční schopnosti, ať už jde o personál, neocenitelné bojové zkušenosti armády, počty techniky či strategickou hloubku území v případě útoku na Alianci z východu.

Problém je, že významnou část jejího území dnes okupuje Rusko. Pokud by tedy nyní do NATO vstoupila, znamenalo by to otevřený konflikt s Moskvou. A v danou chvíli se obávám, že to není pouze o Spojených státech či dalších zemích s nepřátelským postojem.

Nevěřím, že by se pak pro její přijetí našla potřebná bezpodmínečná shoda. Stačí si jen vzpomenout, co se ze strany Maďarska či Turecka dělo ohledně Švédska. Pokud tedy někdo sliboval Ukrajině brzké členství, zavazoval se k něčemu, co vůči ní nebylo fér a nebylo splnitelné.

V čem z toho profituje právě Rusko?
Úplně bych to nestavěl na případu Ukrajiny. Putin za sebou má celou řadu nástrojů, jež dlouhodobě používá k tomu, aby rozleptal vnitřní soudržnost jak NATO, tak Evropské unie.

Mohl byste je konkrétněji rozvést?
Jde o celou paletu od hybridního působení skrze média, účelově založených neziskových organizací či vybraných politiků prosazujících ruskou politiku, ačkoli to nahlas neřeknou, až po operace ruského kapitálu skupujícího klíčová místa kritické infrastruktury a průmyslu v Evropě i v dalších zemích NATO nebo přímé útoky, například ve Vrběticích nebo onen pokus o zapálení autobusového depa v Praze, jež jednoznačně nesl ruský rukopis.

Evropský škraloup 

Kromě dvou případů z Česka tedy mluvíme v obecnější rovině. Pokud jde o jednotlivé členy, jakou váhu byste pak přikládal Maďarsku či Slovensku?
Rozhodně nepodceňuji, že u některých politických proudů v Evropě můžeme vidět když ne přímo ruský rukopis, tak velmi silnou ruskou inspiraci a výrazné vnímání příslušných zájmů, které jsou zejména v souvislosti s historickou zkušeností daných států nepochopitelné.

Nicméně, ačkoli se mi všechny kroky Viktora Orbána líbit nemusí a také nelíbí, nestavěl bych je do přímé ruské roviny, přestože ve finále mohou Kremlu nahrávat. I když premiérovy postoje můžeme vnímat jako proruské, ve finále jsou spíše historicky promaďarské.

Loni v říjnu se ruský prezident Vladimir Putin nechal slyšet, že Západ ignoroval jeho výzvy a NATO se na východ rozšiřovalo „nespravedlivě“, což podle něj narušuje bezpečnost Ruska. To chce změnit. V čem má jeho taktika spočívat?
Něco takového Kreml tvrdí dlouhodobě, přestože všichni víme, že to je lež. Je jedno, jestli se Rusko nazývá Sovětský svaz, Ruská federace nebo Ruské samoděržaví, vždy jde o Rusko imperiální. Po pádu železné opony nikdy k žádnému slibu o nerozšiřování NATO nedošlo, stále se pletou dojmy s pojmy.

Jediné, o čem byla řeč v případě sjednocení Německa, bylo přání Sovětského svazu, aby se po stažení vojsk na jeho bývalých základnách neobjevily armády členů NATO, primárně Američanů. A to se vždy respektovalo. Ruské „obavy“ z rozšiřování v okamžiku, kdy vidíme jejich agresi vůči Gruzii či Ukrajině, bychom vůbec neměli brát v potaz.

Rusko by z rozšíření Aliance nemělo mít strach a myslím, že jej ani nemá. Jde jen o část hybridní propagandistické války, kterou proti nám vede a zásobuje nás báchorkami o údajně porušených slibech, aby ti, kdo nemají vyhraněně pozitivní dojem z toho, co se zde po konci 90. let dělo, třímali v ruce argument, jak jsme Rusku ublížili.

Myslíte, že Trumpovy deklarace o nulových šancích pro Ukrajinu v NATO přidávají Putinovi na sebejistotě natolik, že pokládá za reálné nejen připojení okupovaných ukrajinských území, ale i napadení dalších států, ať už jde o Pobaltí, Rumunsko nebo Moldavsko, které jako jediné z nich členem NATO není a vzhledem k neutralitě zakotvené v ústavě ani být nemůže?
U Moldavska dlouhodobě upozorňuji na to, že jde o neuralgický bod. A obávám se, že pokud bude Rusko moci pokračovat, představuje pro něj další cíl, už jen kvůli své zranitelnosti – má slabou ekonomiku i armádu. V případě Podněstří (oblast, kterou ovládají proruští separatisté, pozn. red.) navíc nejde o nic jiného než okupaci.

Nicméně neřekl bych, že by Trump vůči Ukrajině porušil nějaké reálné sliby, ty už samy o sobě byly dost vágní. I Angela Merkelová se v Bukurešti (na summitu NATO v roce 2008, pozn. red.) proti vstupu Ukrajiny do Aliance rázně postavila s tím, že chtěla vyjít vstříc Rusku. Nepřijde mi tedy úplně fér dnes zrovna tyto Trumpovy výroky významněji soudit, když už si Evropa škraloup se znemožněním vstupu Ukrajiny do NATO nese z minulosti.

Sféry vlivu ze studené války

Když Putin kritizuje Západ, odkazuje se tím podle vás pořád na Evropu a Spojené státy, nebo by se vzhledem k Trumpovým krokům mohl jeho postoj měnit?
V posledních týdnech v ruské propagandě a státem kontrolovaných médiích vidíme zřetelný obrat. Kritika Trumpa a výsměch, který trval před volbami a těsně po nich, se změnily a jsou výrazně nižší. Jejich terčem je momentálně Evropa, o níž tvrdí, že si nepřeje mír, nýbrž válku. Otázkou je, jak dopadnou vyjednávání.

Trump až nekriticky přebírá ruské pohledy a ruské počínání komentuje tak, jak se nám nejen nelíbí, ale nevychází to z faktického chování Kremlu. Nicméně netušíme, co bude Washington brát jako východiska v případě dohody o příměří poté, co se situace mezi ním a Kyjevem uklidní a přikročí se k mírovým hovorům.

Pokud by, ačkoli zatím signály nemáme, akceptoval ruské požadavky na kontrolu území včetně těch, jež ovládá Kyjev, měli bychom důvod k obavám i my. Je ale velmi možné, že americký návrh bude spočívat v tom, že výměnou za zastavení ruských válečných operací na aktuální linii doteku přednese třeba omezení protiruských sankcí. Bude záležet, jestli to Rusům postačí. Podle mě ne a poruší-li to, mohli bychom u Trumpa vidět zcela jiný přístup.

Kdybychom to tedy měli shrnout, co je v případě rozdmýchávání sporů uvnitř Severoatlantické aliance a Evropské unie hlavním Putinovým cílem?
Rozleptat vnitřní soudržnost společnosti v daných státech. Nejde ale o nic nového, činilo tak carské Rusko i Sovětský svaz a ve chvíli, kdy se Moskva po jeho rozpadu ekonomicky trochu oklepala, vedla tyto kroky proti nám samozřejmě i ona. Dále oslabení společnosti a to, aby lidé vlastním vládám nevěřili.

Když jsou někdy z reálných důvodů skutečně znechuceni, snaží se Rusko takové nálady násobně zesilovat. Není-li totiž země vnitřně soudržná, lidé se necítí být plnoprávnými občany a mají pocit, že je politici přehlížejí, ulehčuje to Rusku cestu k prosazování zájmů skrze politiky, kteří mu naslouchají.

Lze tedy například říct, že Evropu chtějí v Kremlu vidět co nejroztříštěnější a chtějí se navrátit k rozdělení zón vlivu, v podstatě až k politické mapě světa z dob studené války?
Určitě. Po postupimské konferenci – nikoli na Jaltě – se konstituovaly jednotlivé sféry vlivu, vzešel z ní poválečný základ. A to je cíl Vladimira Putina. Už nám to poměrně nestydatě řekl, když uvedl, že chce návrat do doby, než se Česko či Polsko staly součástí NATO.

Jana Stuláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít