„Estonci nazývají tyhle hory prostě ‚tuhamegi‘, popelové hory. Ale ony se od sebe liší. Některé jsou černé, obsahují polokoks, který vzniká, když se z ropných břidlic vyrábí ropa. A další, jako jsou tyhle, jsou šedé. To je odpad z elektráren,“ popisuje pro Radiožurnál Mait Sapp, klimatolog z univerzity v Tartu a fanoušek lokální historie.

A zrovna se brodí sněhem právě na jednu takovou popelovou horu u bývalé elektrárny ve vesnici Ahtme.

Sapp upozorňuje na zářivě bílou linii táhnoucí se v dálce nad vrcholky stromů. To je zasněžená a mnohem větší výsypka u Narvy, má jedenáct kilometrů čtverečních.

Při pohledu svrchu jen tyhle popelové hory a občasné komíny narušují scenérii zalesněného, rovinatého východu Estonska.

Podle Kalleho Pirka z univerzity v Tallinu vytěžilo Estonsko před dvěma lety devět milionů tun břidlic. Jejich spalováním pokrylo víc než polovinu domácí spotřeby elektřiny, čímž se řadí mezi energeticky nejvíc soběstačné země Evropy.

Oficiální údaje od začátku ruské invaze na Ukrajinu zatím nejsou podle Pirka k dispozici. Těžba ale pravděpodobné vzrostla. Výroba ropy totiž zůstala zhruba stejná, ale víc břidlic si hlavně přes zimu nárokovaly estonské elektrárny.

Pálit ropné břidlice v elektrárnách přitom není právě ideální varianta. Z každé tuny spálených břidlic zbude 700 kilogramů popela. Ve srovnání s černým uhlím mají břidlice asi poloviční výhřevnost. A produkují také víc emisí. V roce 2020 bylo Estonsko dokonce druhé v Evropské unii v emisích skleníkových plynů na počet obyvatel.

I proto se vláda estonské premiérky Kaji Kallasové zavázala, že do roku 2035 zastaví výrobu elektřiny z ropných břidlic. Dokud jsou ale ceny energií vysoko, těžba se podle klimatologa Sappa vyplatí. V kraji Ida-Virumaa jsou otevřené čtyři doly. A po hornících tady byla na podzim poptávka.

Tomáš Havlín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít