Krajané na konferenci v Praze řešili, jak udržet češtinu v zahraničních komunitách
České komunity v cizině se snaží o udržení českého jazyka ve svých zemích. Někde se jazyk postupně vytrácí, jinde se v češtině píší básně. Krajanská sdružení problematiku češtiny v cizině projednávala na konferenci v Národním muzeu v Praze.
Český – vlastně mateřský – jazyk je jednou z částí národní identity, příslušnosti k určitému národu, kultuře. Pro Čechy v cizině je to věc mimořádně důležitá. Proto se krajané na své konferenci v Národním muzeu zaměřili na český jazyk ve svých komunitách.
Projednávali úroveň češtiny a její výuky u Čechů ve východní Evropě a na Balkáně, v západní Evropě, třeba Belgii, Francii nebo Švýcarsku, ale i u komunit, které jsou od mateřského státu daleko, jako v Austrálii nebo jižní Americe. České krajanské komunity v cizině mají společné jedno: snahu o udržení češtiny.
„Kdybych já mluvila na svoje dítě cizí řečí, myslím si, že bych zdaleka nemohla předat svoje pocity tak, jak jsem je cítila,“ zaznělo v upoutávce na dokumentární řadu České kořeny, jež popisuje osudy Čechů, kteří odešli do Rakouska, Švýcarska a do Skandinávie.
Čeští krajané žijící v zahraničí se sjeli na konferenci do Prahy. Řešili budoucnost češtiny v komunitách v cizině. Natáčel Martin Ježek
Krajanské komunity, ať už v Bruselu, za mořem nebo ve východní Evropě, si uvědomují, že zachování češtiny jako jazyka pro komunikaci je klíčové. Daří se to například Čechům žijícím v Austrálii. Tam se píší české verše a pořádají se večery, kde se recitují.
Barbara Semenov podotýká, že v mezi Čechy v Austrálii je běžná dvojjazyčnost. „Je to velká rovnováha, ovšem je známo, že ten, kdo odejde z Česka po svých 17, 18 letech, se nikdy nezbaví svého českého akcentu, byť by se naučil sebelépe anglický jazyk,“ říká.
„Přízvuk tam vždy bude. Najdete ho nezávisle na tom, jak dobře člověk zvládl jazyk. Ovšem ti mladší ten akcent samozřejmě vyrovnají,“ dodává.
I v zahraničí si někde objednáte jídlo česky
V některých komunitách je čeština stále velmi rozšířená. V chorvatském Daruvaru nemůžete udělat chybu, když zasednete v restauraci ke stolu a objednáte si v češtině. Náš jazyk tam umí stále dost lidí na to, aby se s ním mluvilo i mimo domácnosti.
Jinde je ale asimilace už velmi zřetelná a češtinu je třeba se intenzivně učit. Potvrzuje to i Miroslav Krupička, šéfredaktor Českého rozhlasu Rádia Praha a organizátor konference.
„Určitě můžeme všeobecně říct, že o češtinu je zájem. Jak mezi mladými Čechy, tak kupodivu i mezi takzvanými starokrajany třeba v USA nebo v některých odlehlejších oblastech v Jižní Americe,“ popisuje.
„Svět je globalizován, může se cestovat a v módě je takzvané objevování kořenů. Lidé sem dnes jezdí i z té Latinské Ameriky, protože mají česká jména, jejich předci ještě česky mluvili a oni dodržují určité zvyky,“ dodává.
Čeština v cizině není jednoduchá věc. Jednak je třeba učit národní jazyk děti Čechů, kteří jsou v cizině kvůli povolání, zároveň je žádoucí pomáhat udržet náš jazyk v komunitách, které žijí v cizích státech historicky po generace. Jinou věcí jsou lektoráty na cizích vysokých školách, kde naši pedagogové učí česky místní studenty.
„Je třeba podporovat tento zájem. Ale zároveň je potřeba podporovat něco, co je reálně prospěšné pro stát, to znamená mladé lidi, kteří, když se v zahraničí vzdělají výborně v češtině a případně by ještě chvíli studovali v České republice, budou skutečně funkčními občany a mohou České republice něco přinést,“ tvrdí vedoucí projektu Česká škola bez hranic Lucie Slavíková Boucher.
Na konferenci pořádanou v Národním muzeu se sjela asi stovka krajanů z osmnácti zemí světa.
