Nacisté dokázali vytvořit atmosféru strachu i získat na svou stranu nejen extremisty, kteří s nimi sympatizovali, ale také oportunisty, říká pro Český rozhlas Plus historička Eva Janečková.
V říjnu 1957 dobový tisk informoval o „hrozné akci“, kterou měl být taneční večírek v pražském Mánesu, zorganizovaný jako rozlučka mladých hochů před odchodem na vojnu.
Co s tím? Chtělo to reformy, ale bez politických změn to možné nebylo. K tomu historik Jan Křen trefně poznamenává: „Pokud šlo o řešení problémů, husákovské vedení bylo v pasti“.
V komunistickém slovníku existovaly dokonce dva typy agentů-chodců: ti, které komunisté vysílali na Západ sami, a pak ti, kteří na Západě pracovali pro zahraniční zpravodajské služby.
Komunistická propaganda nám mnoho let „lila“ do hlav informace, podle kterých proti nacismu bojovali pouze neohrožení komunisté. Přitom právě komunisté měli zakázáno z Moskvy účastnit se odboje.
Po válce působil ve Vinohradské nemocnici spolu s Ladislavem Haasem, osobním lékařem Klementa Gottwalda. Ve funkci ho na jaře 1945 vystřídal právě Haškovec.
Komunisté se s těmi, kteří s nimi nesouhlasili, nijak zvlášť „nepárali“. Někteří skončili na popravišti, někteří ve věznicích, další pod tlakem utíkali do exilu.
Panovníkem, proti kterému papež vyhlásil křižáckou výpravu, byl český král Jiří z Poděbrad. „Na konci 40. let 15. století stal velmi mocným mužem. V roce 1448 obsadil Prahu,“ vysvětluje historička.
„Postoloprty patří k událostem, kterým souhrnně říkáme divoký odsun.Všechno to byly akty státní moci, dnes bychom řekli státního teroru či genocidy," říká historik.
Přestože se jezuité staly symbolem porážky v bitvě na Bílé hoře, tak historička udává, že do Čech přišli už kolem roku 1540. Jezuité se zde také zasadili o rozvoj vzdělanost.
31. května 1945 napsal sovětský diplomat v Československu Valerian Alexandrovič Zorin ve své nótě: „Česká národní rada nemůže požívati důvěry velitelství Rudé armády ani důvěry československé vlády“.
Když v roce 1954 přiletěl do Prahy Nikita Chruščov a ptal se, kde je jeho válečný přítel z fronty generál Ludvík Svoboda, muselo být československým soudruhům úzko.
Koncert v plzeňském Lochotíně měl být součástí mírových pochodů. Došlo ale ke střetu vyznavačů punku a obdivovatelů Michala Davida. Lítala rajčata i štěrk. Dramaturgické selhání, komentuje historik.
Rodina je slabým místem každého člověka, a proto se cílené útoky na rodinné příslušníky – povětšinou zcela nevinné – staly prostředkem totalitních režimů. Jednou z takových metod je „krevní msta“.
„Normalita“ znamenala další utažení všeho, v čem lidé žili. S okupačními vojsky v zádech a se všudypřítomným strachem, co všechno se jim a jejich blízkým může stát.
„Byli mocným řádem a tím si vysloužili nepřátelství, byli pro ostatní solí v očích. Problémem všech mýtů je, že se opakuje to, co už bylo opakováno, a nikdo se nezabývá tím, jak to mohlo být“.
Někdy se může zdát, že fenomén fake news je novodobou součástí našich životů, našeho veřejného života. Ale když se podíváme do historie, nalézáme jednu fake news za druhou.
Obnova poválečného Československa probíhala pod vedením Národní fronty. Pokud bychom srovnávali s první republikou, tak chyběla strana, která patřila ve své době k nejvlivnějším: agrárníci.