S Olegem a Vitalijem jsme se ráno vydali na cestu do Vuhledaru, kam jezdí velmi často. Já tam naposledy byl před dvěma měsíci. Bude zajímavé srovnat, jak se situace vyvíjí.

Stále tam žijí lidé, kterým vezeme humanitární pomoc, především vodu a chléb – ten bude čerstvý, protože se ještě musíme zastavit v pekárně Olega Tkačenka, v Pokrovsku naložit bedny s chlebem a na cestu vyrazit ještě za tmy, abychom se stihli vrátit, než začne nějaké větší ostřelování. Prakticky zde ale klid není nikdy.

Cesta nyní bude delší, ráno trochu nasněžilo. Na posypání solí tady není čas, tudíž to klouže. Z okolí se ozývá palba, především z houfnic.

Blížíme se k Vuhledaru, projíždíme poslední vesnicí, která se od mé poslední návštěvy hodně změnila. Spousta domů je rozbombardovaná, silnice jsou plné děr, výmolů a kráterů – není to, navíc v zimních podmínkách, nic příjemného. Je potřeba mít dobré auto.

Kilometr před Vuhledarem

Cestou jsme uvázli v kolejích v bahně. Je škoda, že nemrzne, protože v tom případě bychom jím „proletěli“. Koleje mají asi dvacet centimetrů. Je to samé bahno, černozem. Vuhledar je na dohled, ale nevíme, jestli se nám podaří projet, teplota se pohybuje přibližně kolem nuly, což není nejlepší.

Po cestě vidíme, že něco hoří, přibližně půl kilometru před námi stoupá dým. Dále je prý cesta lepší, kolegové tam byli dva dny před námi a bahno tam už není.

Okolo nás bohužel nejsou žádné klacky, jen roští, které musíme natrhat a podložit jím kola. Stále nevíme, jestli se nám podaří projet, do Vuhledaru zbývá necelý kilometr, ale stále hledáme správnou cestu.

Vojáci, kteří přijeli, nám řekli, že by nás mohli nějakým způsobem „protáhnout“ po asfaltu. Právě tato cesta je ale nyní mimořádně nebezpečná a proto se jezdí přes pole. Ještě včera zde Oleg normálně projel, jelikož půda byla zamrzlá.

Slyšíme, že v okolí Vuhledaru se vedou docela těžké boje. Na mikrofonu to možná není tolik slyšet, není schopný zvuky tak dobře zaznamenat. Ucho je ale citlivější. Z horizontu dvou, tří kilometrů je slyšet nepřetržité dunění.

Slalom bahnem

Zdá se, že neuvěřitelné se nakonec povedlo, snad nás z bahna vytáhnou… A jsme na asfaltu. Sláva Bohu, jak by řekl Oleg. Pomoc nejspíše předáme vojákům, protože do města se teď nedostaneme. Oni už ji lidem rozdají. Nač ji vozit nazpět, zítra zase přivezeme novou.

Poučení z toho je takové, že je třeba mít různé typy aut pro různá počasí, jak říká Oleg. Pancéřované auto, které máme teď, se nám zde například vůbec nehodí. Ani v deseti lidech jej z bahna nedostaneme.

Před chvílí jsem ale viděl džíp, který projel. Sice to vypadalo jako velký slalom bahnem, ale už zmizel za horizontem a je ve Vuhledaru.

V noci má mrznout, vyrazíme tedy opět zítra brzy ráno a určitě projedeme.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít