Někde za rohem už do nočního ticha proniká musahharátího bubínek, a už se objevuje pan Háfiz, v puse má jen několik zubů, do bubínku tluče kusem plastu a volá přitom jména dětí - Mustafy, Ahmada a dalších. Všechny je zná.

Pan Háfiz je v téhle čtvrti doma, a tak vybízí děti ke vstávání přímo jejich jmény. „Už to dělám 12 let. Přes den jsem truhlář a o ramadánových nocích dělám musahharátího,“ popisuje.

Občas některé dítě nebo dospělý seběhne s domu na ulici a dá Háfizovi do ruky zmuchlanou bankovku.

„Tak dneska naposledy. Chodím vždycky od půl jedné do tří, abych stihl všechny vzbudit,“ řekl a zastavil se u stolku přímo na ulici, kde se ještě pořád za tmy dělí o jídlo žehlíř s tesařovou rodinou odnaproti.

Žehlíř Abú Ahmad ale s Háfizovým výkonem spokojený není.

„Ti dobří ponocní už zemřeli a jejich děti po nich to řemeslo nezdědily. Dříve byli pěkně oblečení, na ten bubínek uměli hrát a uměli také hezky volat. To, co tu chodí dneska, to už nejsou ti praví pomocní,“ vysvětluje Ahmad.

Dostávám od paní tesařové do ruky placku chleba se sýrem a hrozen vína. Tyhle uličky lidových káhirských čtvrtí mají tak útulnou atmosféru, že to celé působí jako u někoho na dvorku.

Tamhle kousek mají kluci na ulici kulečníkový stůl a Abú Ahmad tu žehlí prakticky pod širým nebem. Tři hodiny a osm minut a muezzin oznamuje začátek posledního dne půstu. V pátek ráno už se bude slavit a jíst a pít víc než do sytosti.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít