Ačkoli už víc než dva týdny má počasí vládnout astronomický podzim, v Oděse je pořád léto a horkem znavení Oděsané se nemohou dočkat chladivého podvečera, aby usedli v některé ze stovek zahradních restaurací v historickém centru nebo na nedalekém nábřeží.

Jejich hudební dramaturgie prozrazuje, že i zdejší židovská komunita zůstává podstatnou součástí kouzla tohoto svébytného města. Život se tu odvíjí podobně nezávazně a nevázaně jako v Neapoli na úpatí zlověstně spící sopky Vesuv.

V případě Oděsy je oním zlým snem Rusko, které to sem má z anektovaného Krymu a lodí Černomořské flotily coby raketou dohodil. A je to znát. Siréna oznamující už bůhvíkolikátý letecký poplach nechává obyvatele a hosty Oděsy klidnými. Dál se věnují nakupování, debatám v kavárnách nebo lenošení na plážích.

Válka jako součást života

Některé z nich radnice letos otevřela a označila za bezpečné, jiné zůstávají ohrazené kvůli nebezpečí mořských min, které už zabily několik lidí. Oděsané přesto zůstávají svému městu věrní. Paní Ljuba Myzinová Oděsu za války prakticky neopustila a odjet ani nechce. S válkou se ale smířit nehodlá.

„Stala se součástí našeho života, protože zvyknout se na ni nedá. V létě jsem stála před Výtvarným muzeem a čekala na tramvaj, abych zajela na návštěvu k přátelům, ale tu se najednou z přístavu ozval výbuch, tak asi osm set metrů vzdušnou čarou. V šoku jsem zírala na sloup kouře nedaleko a pak se ozvala střelba. Měla jsem na sobě opravdu krásné šaty a pomyslela jsem si: kolik musí přijít úderů, aby mě donutily lehnout si na zem,“ vypráví paní Ljuba.

Lidem tu chybí základy civilní obrany, a proto doteď nevědí, jak se mají v situacích, které bezprostředně ohrožují jejich život, chovat.

Výcvik civilní obrany

„Přede mnou, na druhé straně ulice, stál chlapec s dívkou, která kvůli těm explozím a střelbě dostala hysterický záchvat. A já byla úplně paralyzovaná. Zato už vím, proč lidi zbytečně umírají na zastávkách hromadné dopravy. Ještě pořád nemáme zažité návyky, které by nám zachránily život,“ popisuje.

„Například že z prosklené zastávky máme okamžitě odejít, že se máme držet co nejdál od výloh a oken. Učit bychom se měli od Izraele, kde při leteckém poplachu lidi zastaví auto, vyběhnou ven a lehnou si na zem. U nás by měli zorganizovat praktický výcvik civilní obrany, protože jinak nám ty návyky nepřejdou do krve. Sebelíp zvládnutá teorie nestačí,“ říká.

Paní Ljuba vystudovala matematiku a kdysi se podílela na programování vojenských raket. Střelu letící na Oděsu si ale až do ruské invaze nedokázala představit ani v nejhorším snu.

„Viděla jsem tu raketu. Přijela jsem ke kamarádčině mámě, ona ukazuje k oknu a říká: podívej se, letadlo! Odpovídám: Natašo Nikolajevno, jaké letadlo, když žádná nelétají,“ vypráví.

„Byla to raketa. Kdysi jsem viděla mnoho raket v zakonzervovaném stavu, znám systémy protivzdušné obrany, ale vidět raketu naživo – letící – to je něco úplně jiného. Musíme s tím nějak žít a doufat, že jednou bude klid. Před raketami ale nikdy není stoprocentní ochrana,“ doplňuje.

Neapolitáni s oblibou říkají, že sedí na sudu se střelným prachem, obyvatelé Oděsy už v té bečce jsou.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít