Irir Masotová byla v sedmém měsíci těhotenství, když se v zoufalé situaci vydala s manželem Jesúsem Hernandezem a synem Jonathanem na nebezpečnou cestu, která nakonec trvala přes čtvrt roku. Jedna z prvních překážek při putování přes sedm zemí až k americké hranici je pro Venezuelany také tou nejtěžší.

Džunglí Darién mezi Kolumbií a Panamou nevede žádná silnice, po zemi ji lze překonat jedině pěšky.

„Bylo to složité a tvrdé. Mnohokrát jsme tam riskovali. Byla jsem těhotná a museli jsme překonávat řeky a hory. Mám vadu srdeční chlopně, takže jsem měla problémy dýchat. Trvalo nám to jedenáct dní. Neměli jsme co jíst, pili jsme jen vodu z řeky. Všichni jsme tam onemocněli. Ztratili jsme všechno, zůstaly nám jen osobní dokumenty,“ popisuje cestu Irir.

„Viděli jsme během cesty manžele, kteří zemřeli ve vzájemném objetí. Zřejmě hlady. Později jsme byli svědky toho, jak mámu pětiletého kluka strhla prudká řeka, pak ji do hlavy udeřil kámen a na místě zemřela. Manžel ji tam musel nechat a pokračovat s dítětem sám,“ vzpomíná její manžel Jesús.

Podobné příběhy z takzvané Dariénské mezery, stokilometrového úseku divočiny v Panamské úžině, kudy nevede žádná silnice, mají všichni Venezuelané, se kterými se na mexickém břehu hraniční řeky Rio Grande dávám do řeči.

Kolumbijská guerilla

„Když jsem džunglí šel já, nastal jeden okamžik, kdy jsme za deště ve skupině překonávali řeku. Vytvořili jsme lidský řetěz, abychom se dostali na druhou stranu. Ale pršelo a proud byl velmi silný. Mnoho lidí to strhlo a už jsme je neviděli. Zůstali tam chlapci i dívky. Je to velmi nebezpečné. Já přežil, ale přišel jsem tam o všechny věci – oblečení, jídlo… Do Panamy člověk dorazí bez ničeho,“ vypráví vedle svého stanu v uprchlickém ležení v Mexiku Pedro Castañeda, další venezuelský uprchlík.

O kousek dál sedí se svou rodinou Jo Andre. Džunglí plnou jedovatých hadů, pavouků a kriminálních skupin prošel s manželkou Vanessou a dvanáctiletým i čtyřletým synem, kterého často nesl na ramenou. Podruhé už by prý danou cestu nezvolil.

„Nebezpečné to je i kvůli kolumbijské guerille, která tam působí. V Kolumbii jsme museli zaplatit tři sta dolarů na osobu. Z přírodních překážek jsou v Dariénu nejhorší řeky. Viděli jsme, jak se tam někteří lidé utopili,“ říká uprchlík.

„Druhá nejhorší část naší cesty byla Nikaragua. Dávat pozor si tam musíte jak na vládní složky, tak na mafii. Teď jsme ale šťastní, že jsme to dokázali. Už máme dokonce termín pohovoru na americké straně,“ uzavírá Jo Andre.

Mezi mouchami a odpadky

Irir s manželem na tuto šanci stále čekají. Nyní už ale ve čtyřech. Druhý syn Jesús, tedy Ježíš, se jim narodil loni na Štědrý den císařským řezem ve městě Tapachula na jihu Mexika.

„Cítím ale smutek a sklíčenost. Doufala jsem, že když dojdeme až sem, vpustí nás do Spojených států, kde budeme v bezpečí, a já se budu moci léčit se srdcem. Jenže kvůli nemoci, kterou jsem se nakazila cestou, jsem až do porodu musela zůstat v nemocnici v Tapachule. To nás zdrželo,“ popisuje Venezuelanka.

„Mezitím zavedli tento systém, takže vstoupit na americkou stranu a žádat o azyl tam, nyní nejde. Čekáme zde mezi mouchami a odpadky, obě děti už z toho onemocněly. Je to frustrující,“ doplňuje Irir, zatímco v náručí drží novorozence.

V příštím dílu seriálu představíme příběh muže, který se z Venezuely až do Spojených států, s pomocí pašeráků a úplatků, nakonec dostal.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít