Když se Manuela Cuesty Morúy zeptáte, kolikrát ho zatkli, zasměje se a snaží se to spočítat. Téměř 30 let bojuje na Kubě za demokracii. I přes těžkosti a náročnost povolání se často směje a v očích je vidět silné i klidné odhodlání. Kuba přitom prochází těžkými časy, není dostatek jídla ani paliva. Jak ale popisuje Morúa v rozhovoru pro iROZHLAS, společnost prochází nejdůležitější změnou za posledních 50 let.

Praha 15:38 28. října 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Sedíme v Paláci Žofín na Forum 2000. Letošní motto zní Jak obnovit naděje roku 1989. Jinými slovy, jak posílit demokracii a jak se poučit z minulých chyb. Kuba je nyní v těžké ekonomické situaci. Před třiceti lety, po rozpadu Sovětského svazu na tom byl ostrov podobně. Když se podíváme na život obyčejného obyvatele Kuby, jak se za těch třicet let změnil?
Je to hořkosladká situace. Když srovnáme, jak je pro lidi přístupný západní svět, je to lepší. Internet je přístupnější. Ne pro každého, ale v našem případě jde o výjimečný okamžik. Máme více výměnných pobytů a příležitostí, jak poznat svět. Až do roku 2013 jsme museli žádat o povolení, pokud jsme chtěli vycestovat. Občanská společnost je silnější, je mnoho organizací. Sice nejsou vládou uznané, ale snaží se prosazovat různé projekty. To vytváří novou arénu a situaci, jak zlepšit život Kubánců. 

Na druhé straně jsme v nejhorší situaci, v jaké můžeme být. Panují nedostatky všech základních potřeb lidí. Jídla, paliva, bytů. Mladí chtějí žít sami a nemůžou opustit rodiče. Tíží nás represe a pronásledování prodemokratických aktivistů ze strany vlády.

Kubě hrozí nová krize. Země se potýká s nedostatkem potravin, ropy i elektřiny

Číst článek

Represe jsou horší než dříve?
Ano. Bylo to špatné i v minulosti. Možná teď opozičníci neskončí ve vězení na 18 nebo 20 let. Ale pronásledování je vytrvalejší. Když chcete mít nějaké setkání, odjet do jiného regionu, kontaktovat jiné aktivisty, tak je za vámi vláda každý den a snaží se to překazit. Když požádáte o pokojnou demonstraci, vláda vám to nepovolí. A když se budete stále snažit, tak vás zmlátí. Ale hlavně jde o tu vytrvalost.

Bylo pro vás těžké přijet sem na demokratické fórum? Předpokládám, že to není něco, co by kubánská vláda chtěla.
Samozřejmě že nechtěla. Ale v mém případě a několika jiných se nás vláda nesnaží zastavit, protože mám s vládou hlubší vztah. Já sám jsem v opozičním hnutí od roku 1991. To mi umožnilo rozvinout vztahy a kontakty, které se v mém případě vláda snaží nezničit. Když se ale bavíme o řadových členech opozice, vláda jim v tom brání.

‚Pouze mě zatkli‘

Jak se změnil váš život jako disidenta a aktivisty za těch téměř 30 let? Máte nyní větší strach?
Ne, nemám takový strach. Bál jsem se hlavně na začátku. Byla to nová zkušenost a vstupoval jsem do neznámého světa. Jak jde čas, cítím se více v bezpečí. Někdy mě vláda zmlátila nebo vzala do vězení, ale nyní to je bezpečné, protože mnoho lidí by protestovalo, kdyby mi to vláda udělala znovu.

Ale občas jsem frustrovaný. Myslel jsem si, že si vláda každou chvíli uvědomí, jak je důležité učinit transformaci, reformy. Že je potřeba hlubokých změn, není možné držet stejný systém a snažit se přesvědčovat lidi, že jsou socialisté a revoluce je to nejlepší, co se naším lidem přihodilo. A to mě frustruje.

Z čeho čerpáte pozitivní sílu?
Z vděčnosti lidí, proto se cítím velmi dobře. Podporují naše myšlenky, napojují se na naše projekty a zároveň si uvědomují, že se musí na změně podílet, pokud chtějí lepší život pro své rodiny. Mnoho lidí s námi pracuje a to je zadostiučinění. V mnoha jiných zemích vidíte, že aktivisté jsou trochu jako hrdinové a jsou odtržení od požadavků lidí. V našem případě to jde lépe.

Jak vypadá váš běžný den?
Na každodenní bázi je můj život obyčejný. Ráno tvrdě pracuji, navštívím některé lidi, píšu články a eseje. Žiji se svou rodinou. Zároveň ale mám každý den nový úkol a nové místo, kam jít, kde s lidmi mluvit a snažit se je přesvědčit. Nyní řešíme projekt s názvem Návrh 2020. S tím se snažíme objíždět zemi a přesvědčovat lidi.

Kolikrát vás vlastně zatkli?
(smích) Asi pětadvacetkrát nebo třicetkrát.

Bylo to náročné?
Nebylo to těžké pro mě. Někteří jiní trpěli. Já jsem nikdy nebyl přímo ve vězení, pouze mě zatkli. Často se ke mně chovali nenásilně. Měli skoro náboženskou úctu. S policií jsem se snažil mluvit vážně, jemně, nezvyšovat hlas. A to mělo efekt na to, jak se mnou zacházeli. Nechci říkat, že nejsou dobří lidé. Ale chci říkat pravdu. V mém případě mě zatkli na dva tři dny. Někdy i pět dní, ale týden v tom nejhorším případě. Nešel jsem ale do vězení.

Úsměv, sport a meditace

Nikdy jste se nebál, když vás zatkli?
Ne. Nikdy jsem se nebál. Když s nimi jednáte, tak vám to pomůže ztratit strach. Nelze říct, že používají násilí při každé příležitosti, kdy vás kontaktují či zatknou. Tím získáte větší sebejistotu. V některých případech dochází ke konfrontaci s lidmi, kteří se i v občanské společnosti chovají násilněji. Na Kubě je hodně vášní. Ale násilí opravdu není tím nástrojem, který by pokaždé používali.

Pokud vás vláda neustále sleduje a snaží odradit od toho, abyste prosazoval demokratické myšlenky, musí to být velice náročné na vaší psychiku.
Ano.

Musí to být unavující, jak se s tím vyrovnáváte?
Medituji. Hodně mi s těmito stresujícími situacemi pomohla kniha Emoční inteligence od Daniela Golemana. Kromě meditace se vždy snažím usmívat, ať už čelím jakékoli situaci. Také sportuji. Díky tomu se cítím lépe. Ale jistě – to všechno má na mentální zdraví nějaké dopady. Ale nejsem blázen. Aspoň zatím (smích).

Úsměv, sport a meditace. To zní jako dobrý návod.
Víte, když využijete sílu empatie, vžijete se do role někoho jiného, snažíte se pochopit, proč ta osoba jednala tak, jak jednala, tak vám to také pomůže. Lépe tu situaci pochopíte a vyřešíte. Cítíte se lépe. Řeknete si: ‚Aha. To není pouze špatná situace, ale také zkouška, jak jednat s nepřáteli.‘ Protože koneckonců oni jsou nepřátelští, vždy se vás snaží ponížit, pronásledují vás a potlačují vaše aktivity.

Nepřemýšlel jste někdy, že byste zanechal své „práce“ demokratického aktivisty?
Ne. Vůbec ne. Kamarád, který se mnou studoval na univerzitě, se mě ptával, proč se neučím více jazyků. Říkával mi, že jsem byl dobrý student, tehdy jsem chodil na práva a na historii, že dělám všechny tyhle věci a je to moc nebezpečné pro mě i celou moji rodinu. Ale pro mě je nemožné opustit mé představy. Možná kdybych toho nechal, zbláznil bych se. Když vidíte lidi trpět, hladovět, třeba na venkově, tak bych se trápil, kdybych nedělal to, co dělám. Kdybych se nesnažil zlepšit život jim, mé rodině, sobě i celé zemi.

Kuba má nového prezidenta Miguela Díaz-Canela, země přijala novou ústavu, čeká se na jméno nového premiéra a stará garda z dob revoluce už nezasedá v zákonodárné státní radě. Někteří komentátoři to označují jen za kosmetické změny, ale sám jste zmiňoval liberalizaci víz, větší přístup k internetu, na Kubě je stále více cuentapropistas, tedy drobných podnikatelů, podle odhadů až 13 procent. Je to zajímavé pnutí, jde opravdu o liberalizaci, nebo o změny jen tzv. naoko?
V italštině mají jedno nepopsatelné slovo pro tyto situace: aggiornamento. Znamená to, že se něco mění, aby se nic nezměnilo. To je případ Kuby. Máme novou strukturu, vláda zachránila republikánské představy, poprvé po 40 letech máme prezidenta. Ale oni se pouze snaží vyslat do zahraničí zprávu, že se Kuba modernizuje. Reálná situace je taková, že se snaží pevně držet u moci a nepustit k ní nikoho, kdo nesouhlasí s ideologií a bojuje za lepší život, za společnost a za možnost podílet se na vládnutí.

Krymská režisérka: Doma jsem nebyla pět let, ani otci jsem nemohla na pohřeb. Dnes tam vládne strach

Číst článek

Dobrým příkladem je ústava. Uznává určitá práva, třeba na veřejný protest, na shromažďování, na petice. Můžeme být uznáni jako organizace občanské společnosti. Tohle říká ústava. Ale také v ní je článek 5, ve kterém je napsáno, že komunistická strana je jedinou stranou na Kubě. Neuznáváme jiné strany, a pokud to chcete změnit, tak se dopustíte zrady, to znamená vězení. Takže to je takový hybrid. Na jednu stranu říká, že moc drží lid, ale zároveň, že jedinou možnou stranou je ta komunistická.

Probíhá ale nějaká změna v samotné společnosti?
To je ta nejdůležitější část. Společnost se změnila, probíhá velmi hluboká změna. I na mentální úrovni. Žijeme v socialistické zemi a všichni lidé jsou závislí na vládě, aby měli jídlo, pracovní příležitosti a podobně. Nyní si uvědomují, že pokud využijí svou vnitřní sílu, mají příležitost vybudovat si vlastní životy. A to je liberalizace tváří tvář vládní filozofii a strukturám. Společnost buduje nový konsenzus. Je to nejdůležitější změna, kterou máme na Kubě za posledních 50 let.

Je společnost jednotná?
Společnost tvoří fragmentované skupiny, náboženské, LGBTQ, africkokubánská komunita, ženy bojující za svá práva a svobody, mladá komunita propojená internetem. Je vidět redistribuce společenského prostoru. Vždy říkám lidem ze zahraničí, aby se nevěnovali tolik vládě, ale aby se zajímali o společnost a strukturální změny.

Postupná revoluce

Ve východním bloku fungoval gulášový komunismus, který lidem nabízel určité ekonomické výhody, pokud se stranili politiky. Na Kubě je nedostatek paliva, jídla. Myslíte, že na Kubě proběhne demokratická revoluce?
Myslím si, že ano. Pracujeme na tom a je to možné. Společnost je vyzrálejší a více připravená na to, aby bojovala za svobodu. Například referendum o ústavě všechny překvapilo. Bylo úžasné vidět, že asi dva miliony lidí volilo proti ústavě. Vláda samozřejmě uznala hlasy jenom asi 800 tisíc lidí. V minulosti, když se nějaká debata o ústavě objevila, mnoho lidí požadovalo svobodné volby, přímou volbu prezidenta a systém s více stranami. Bylo to úžasné, protože jsme si mysleli, že lidi na Kubě přemýšlí jenom o jídle, oblečení, osobních ambicích, večírcích. Víte, Kuba je „tančící“ společnost. Bylo to důležité zjištění a my mohli změnit naše projekty tak, aby došlo k postupné revoluci.

Postupné revoluci?
Ano, to je můj koncept. Postupná, protože jde krok za krokem k demokratizaci za použití legálních metod. Revoluce, protože jde hlouběji, snaží se zatřást kořeny, nejde pouze o kosmetické změny. Nyní s projektem 2020 sbíráme podpisy, abychom změnili článek 5 ústavy.

Obávají se lidé to podepsat?
Ne, ne, možná někteří řeknou, že s tím nechtějí mít moc společného. Ale většina lidí to ráda podepíše. Tohle je posilování občanské společnosti. Někdy to je politická akce, protože se lidé identifikují s představou změnit společnost skrze tuto petici. Pokud nasbíráme dost podpisů, abychom spustili změnu, uslyšíte o nás i v Česku.

Když se vrátíme k úplně první otázce, tedy že se zde bavíme o demokracii a jak ji posílit, jak se může Kuba poučit z vývoje v Československu a Česku a jak se my můžeme poučit z toho, co se děje na Kubě?
To je dobrá otázka. Začněme od konce. Můžete se od nás naučit větší společenskou solidaritu. I když jsou na Kubě nedostatky a špatná životní situace, solidarita zůstává. Neříkám, že česká společnost není solidární, ale je to něco, co se dá naučit.

Co se můžeme naučit my? Debaty, rozvažování. Je to i v české historii. Charta 77 byla velice zajímavá zkušenost, rozdílní lidé s rozdílným pozadím i představami, kteří se museli shodnout, aby přesvědčili společnost. To se musíme naučit, máme problém shromáždit lidi a dosáhnout konsenzu u prodemokratických hnutích.

Druhou věcí je napojení se na mladé lidi. Mladí lidé se ve velkém účastnili sametové revoluce. U nás tomu tak není. Většina mladých lidí na Kubě přemýšlí pouze nad tím, jak si zatančit, obléct se, odejít do zahraničí a mít lepší život. To je špatné, pokud chceme mít revoluci a zachovat ji trvalou i v budoucnosti.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít