Jíme žrádlo pro zvířata. Humanitární pomoc, to je všechno lež, popisuje uprchlík situaci v Rafahu
Půl druhého miliónu obyvatel Pásma Gazy se tísní v nevelkém městě Rafah u hraniční zdi s Egyptem. Do Rafahu se postupně evakuovala celá populace obyvatel exklávy. Teď všichni čekají, jestli přijde ohlašovaný pozemní útok izraelské armády a kdy. Izraelské ani egyptské úřady novináře do Pásma Gazy nepouštějí. Jeden z nich, Máhir Harára alias Abú Alí popsal situaci pro Český rozhlas.
„Lidé začínají z Rafahu utíkat. Bojí se. Neustálé nálety, v ulicích jsou mrtví. Před třemi dny jsme tu měli svatbu, byla ve stanu a dnes ty novomanžele zabila střela z letadla. Napálili to přímo do těch stanů. Je to strašně těžká situace,“ říká Máhir Harára. (Reportér se s ním zná už dlouhá léta. Do Gazy se nelze dostat, proto se spojili jen telefonicky přes internet – pozn. red.)
‚Pravdu jsem se dozvěděl z fotek v tátově telefonu.‘ Sirotci v Pásmu Gazy trpí nedostatkem péče
Číst článek
„Rafah měl dvě stě tisíc obyvatel. Teď je tu milion a půl. Na ulicích není kam šlápnout. Jsou zaplněné stany a lidmi. Je tu teď celá Gaza. Nemůžeme tu zůstat. Je to tu hrozně nebezpečné. Za auto, které by nás s věcmi odvezlo na další místo, chtějí 200 dolarů. Není tady nafta. Ředí ji jedlým olejem a na to se tady jezdí. Litr nafty je za 55 šekelů.“
55 šekelů, to je skoro 350 českých korun za litr nafty. Válečný nedostatek šroubuje ceny do neskutečných výšek. Máhir se širší rodinou, tj. se ženou, dětmi a vnoučaty, jsou spolu. A spolu teď opouštějí Rafah a vydávají se do asi 20 kilometrů vzdáleného Nusajrátu, který leží zhruba uprostřed Pásma Gazy.
V uprchlickém táboře Džabálija zemřelo při izraelských útocích 110 lidí, hlásí z Pásma Gazy
Číst článek
„Do Egypta utéct nejde, je tam vysoká zeď a za ní egyptští vojáci. Není jak utéct. Za překročení hranice chtějí 10 tisíc dolarů a nás je dvanáct, kde bych vzal 120 tisíc dolarů? Celý den, celou noc, pořád slyšíte bombardování. V Gaze neexistuje bezpečné místo. V Nusajrátu je to snad o trochu lepší. Tam už ofenzivu skončili. Tady s ní ještě ani nezačali. Ale až ji začnou, bude to obrovský problém.“
Abú Alí patřil před válkou k lépe postaveným Gazanům, měl vlastní dům ve městě a příležitostně pracoval pro zahraniční organizace nebo média. Teď je ale všechno pryč.
„Utekli jsme z domova v Gaze. Nálety pak zničily hotel, kde jsme se ubytovali, zničili nám auto. Všechno. Válka je pořád nad našimi hlavami. Nevíme, co se s naším domovem stalo, nikdo tam není a vrátit se nemůžeme. Kdybychom se zkusili vrátit, zastřelili by nás.“
Špatné je to pro Máhirovu rodinu i s jídlem. Peníze jim došly a humanitární pomoc se k nim skoro nedostane.
Do Gazy přijelo od začátku příměří 1130 kamionů s pomocí. Podle organizací je to stále málo
Číst článek
„Jíme žrádlo pro zvířata, pro osly. Z ječmene a kukuřice si meleme mouku a pečeme chleba. K tomu jedině konzervy, fazole, tuňák, rybičky. Není nám z toho dobře. Nemáme skoro vůbec žádnou vodu. Humanitární pomoc, to je všechno lež. Jakmile se objeví kamion, lidé se na něj vrhnou a jedí přímo z něj. Všechno rozkradou. Vodu i mouku. Je tu hlad. Podmínky jsou těžké.“
Rodina Abú Alího se semkla a celou, více než čtyři měsíce trvající hrůzu prožívají společně. Jen to jim pomáhá, celkem jsou klan o 35 lidech a dětech. „Nejmenší z vnoučat má dva měsíce. Syn mého syna. Narodil se během války v Chán Júnisu v nemocnici. Celkem šest dětí je tu s námi. Často brečí, bývá jim ze špatného jídla zle. Jedí jenom konzervy. Ovoce, zeleninu nebo maso, to jsme měsíce neměli,“ říká Máhir Harára, který žil do sedmého října loňského roku celkem poklidný rodinný život ve svém domě ve městě Gaze. Teď už nejméně posedmé všichni utíkají na další místo. Ani tam nevědí, co je čeká.