Úděl novodobých otrokyň: zavřené bez pasu, znásilněné. ‚Vůle ke změně ale chybí,‘ říká dokumentarista
Chtějí vydělat na studium svých dětí, na dům nebo uživit rodinu. Odchází ze svých rodných zemí a cestují tisíce kilometrů daleko. Do Saúdské Arábie. Do Libanonu. Zde jim seberou pas, někdy i mobil. Čelí těžkým pracovním podmínkám. Některé služebné jsou znásilněné, jiné se už domů nepodívají. I tak vypadá blízkovýchodní systém kafala, jak ho v dokumentu Služebnou v pekle zachytil a v rozhovoru pro iROZHLAS.cz popsal novinář Søren Klovborg.
V několika slovech, jak byste vysvětlil systém kafala?
Jde o systém záštity. Pokud chcete mít práci na Blízkém východě, potřebujete sponzora, někoho, kdo se za vás zaručí. Může to být soukromá rodina nebo personální agent. Tato osoba je za dovezeného pracovníka zodpovědná, což je také hlavní původ problému. Takže mnohokrát hned po příjezdu zabaví služebným pas. Bez pasu nad nimi mají naprostou kontrolu. Pokud jsou mláceny nebo sexuálně zneužívány a utečou na ulici, tak jsou v zásadě v ilegalitě. Je to způsob, jak pracovníky kontrolovat. Ty ženy jsou velice zranitelné, protože pachatel je zároveň kontroluje.
Služebnou v pekle
Søren Klovborg je dánský investigativní novinář a dokumentarista. Na festival dokumentárních filmů Jeden svět pořádaný Člověkem v tísni přivezl snímek Služebnou v pekle. Pojednává o systému kafala (podrobněji je vysvětlen níže) v Libanonu. Zblízka pozoruje agenta Mahera Doumita, který se ‚dovozem‘ služebných živí, keňskou senátorku Emmu Mburovou, která bojuje za práva služebných a tragický osud jedné z nich – Mary – která se vrátila těžce popálená a v Keni následně zemřela.
V dokumentu také bylo, že jim zabavují telefony…
Ano. Je důležité říct, že nejde o všechny rodiny. Ale problém je ohromný. I když je některým dovoleno, aby si mobily ponechaly, za čtyři roky jsem nepotkal jedinou služebnou, která by si mohla nechat u sebe pas.
Vidíme celé vrstvy problémů, od těch na nejvyšší úrovni, tedy vztahu mezi vládami dotčených zemí, poskytování rozvojové pomoci výměnou za podepsání memorand o „importu“ pracovníků, až po jednotlivé agenty, kteří služebné „dovážejí“. Kde je ten hlavní problém a je nějaké řešení?
Když se na to podíváme z evropské perspektivy, vidíme tu samou věc, i když ne tak vážnou. Je zde mnoho migrantů, kteří žijí v ilegalitě. Je to problém chudoby, příběh o dilematu chudoby. Nemohou uživit své rodiny v Africe nebo Asii, takže se vydají na cestu. Nemají jinou možnost.
Mnoho z těchto žen slyšelo hrůzné příběhy od sousedů, od příbuzných. Některé se vrátily sexuálně zneužité, znásilněné, úplně zničené, jiné zemřely. Člověk by si myslel, že to zabrání dalším v odchodu. Ale byl jsem ve velmi chudé oblasti v Keni a ty ženy zkrátka nemají jinou možnost, protože se neuživí. Takže se snaží soustředit na to, že by to mohlo být v pořádku, že domů každý měsíc pošlou peníze, tedy pokud jim zaměstnavatel zaplatí. To znamená, že to bude pokračovat a nevidím žádné náznaky, že by to přestávalo. Ale podobný příběh je možné najít u mnoha migrantů, kteří přijíždí na lodích. Hodně lidí se utopí, ale pokračuje to. Protože pro ně jiná možnost není.
Spojení „není jiná možnost“ je něco, co se v dokumentu často opakuje, zejména mezi samotnými služebnými, které utekly…
A k tomu nejde pouze o ženy, ale o země, což tomu dodává další komplexitu. Na Filipínách jde tuším o 12 procent HDP, které posílají domů zaměstnanci ze zahraničí. V Nepálu o 28 procent. Pro tyhle země to je nutná podpora jejich ekonomik. Čas od času budou tyto země protestovat, když jde třeba o důležitý případ mučení. Oficiálně to zastaví. Ale v Manile, v Bangkoku, v Nairobi vidíte fronty žen, které jdou do Dubaje. Všichni o tom vědí a není zájem to zastavit.
Sedíme v Česku, kde máme jednu z nejnižších nezaměstnaností na světě. Zároveň k nám z východní Evropy přichází hodně lidí za prací, někteří nelegálně. I jim může hrozit podobné nebezpečí. Co s tím tedy obecně dělat, protože asi nejde jenom o problém Afriky nebo Asie?
V Dánsku máme také hodně ukrajinských a rumunských pracovníků a nemyslím si, že to jde zastavit. Nejlepší cestou je udělat nějaká pravidla. Například v Libanonu. Služebné nejsou součástí pracovních zákoníků a oficiálně neexistují. Libanon opakovaně odmítl je tam zařadit, takže nejsou nijak chráněny. Přitom jenom v Libanonu je 250 tisíc služebných. V zemi se čtyřmi miliony obyvatel.
Některé podobné věci jsou i v Evropě. Čím víc musí být lidé v ilegalitě, tím je jednodušší je využívat. Proto si nejsem jistý, že oficiální zákazy můžou fungovat. Ty služky půjdou tak jako tak, třeba budou předstírat, že letí do Hongkongu, kde se jim vymění papíry.
Takže to bude méně viditelné a hůře zachytitelné?
Ano. Pokud znovu zavedou zákazy, tak se trh přesune do podsvětí. Ale nemám jednoduché řešení, protože chápu důvody k zákazům. Nemělo by se to dít, je to šílené.
Moderní otroctví
Moderní otroctví se oproti starému liší v tom, že už nejde převážně o ‚vlastnictví‘ jiných lidí, ale o totální kontrolu a využívání někým jiným, aniž by oběť mohla odejít. Za otroka se podle mezinárodní nevládní neziskové organizace Anti-Slavery International považuje člověk, který je přinucen k práci donucením nebo hrozbou, je vlastněn nebo pod kontrolou ‚zaměstnavatele‘, je s ním zacházeno jako s majetkem nebo mu je odebrána svoboda pohybu.
Podle Mezinárodní organizace práce a neziskové organizace Walk Free Foundation žilo v roce 2016 na světě 40,3 milionů lidí v otroctví, z toho 24,9 milionů lidí ve formě nucené práce. Dívky a ženy tvořily 71 procent všech obětí. Nejrozšířenější je v Africe, následuje Asie a tichomořský region. Celkově přitom jde o konzervativní odhady a některá data chybí.
Podle harvardského ekonoma Siddhartha Kary vynáší průměrná oběť otroctví 3 978 dolarů (asi 90 tisíc korun) ročně. Moderní otrokáři si podle jeho výzkumu vydělají 25 až 30krát více, než otrokáři v 18. a 19. století. „Ukázalo se, až otroctví je výdělečnější, než jsem si kdy mohl představit,“ řekl Kara britskému The Guardian.
Je systém kafala moderní otroctví?
Ano, nazval bych to tak. Definice otroctví je, že se nemůžete svobodně pohybovat. A těžko se můžete svobodně pohybovat, pokud vám vezmou pas a jste dva roky zavření v bytě nebo v domě. Když vás znásilní. Takových případů je hodně. Pro mě to je moderní otroctví. Proto jsem si také toto téma vybral. Byla to celá série, šest dokumentů a spousta kratších, všechny se soustředily na různé podoby moderního otroctví.
Jde o nejtěžší téma, které jste dělal?
Dělal jsem i další investigativní reportáže. Například ilegální obchod s orgány. Sledoval jsem dánského pacienta až do Pákistánu, kde si koupil ledvinu od živého dárce. Náročné u toho současného dokumentu bylo, že je nemožné získat přístup do domů a bytů, kde se s těmi služkami zachází špatně. Takže jsem musel najít jinou cestu, jak říct, co se děje.
Někdy se jim podaří dostat se na WiFi a jejich zoufalé příběhy se objeví na facebooku. Některé z těch příběhů jsou výbušné, třeba když plačící žena říká, že byla znásilněna jejím zaměstnavatelem.
Natáčel jsem v centru katolické organizace Caritas v Libanonu, kde mají neustále, po celý rok, 80 žen, které utekly od zaměstnavatelů a bez pasů tam musí čekat. Začne vyjednávání se zaměstnavatelem, který většinou nechce vrátit pas, chce tu ženu zpátky. Někdy tam jsou i rok, než se mohou vrátit zpět ke svým dětem. Tenhle dokument je drsný a depresivní, ale přitom Libanon není to nejhorší místo. Hodně příběhů je ze Saúdské Arábie, ale tam bychom nemohli pracovat bez rizika, že nás zatknou. Navíc by to bylo nebezpečné i pro ženy, které by v dokumentu vystupovaly.
Jaké je to pro vás osobně? Pozorovat nespravedlnost, natáčet ji bez možnosti, abyste ji změnil, a poté odjet zpátky domů?
Novinářem a dokumentaristou jsem více než 25 let a snažím se zůstat soustředěný a nezapojit se emocionálně. Protože to je špatný nápad, ničemu to nepomůže. Nejdůležitější je soustředit se na práci.
Ale není to tak jednoduché. Hlavní příběh je o keňské dívce Mary, která byla velice těžce popálena. Potkal jsem ji v nemocnici v Nairobi hned poté, co se vrátila zpět domů. Abych byl upřímný, každý tušil, že asi nepřežije, protože byla opravdu hrozně popálená. O dva měsíce později z Keni zavolali a já jsem přijel na její pohřeb. Sám mám čtyři děti a dvě z nich v přesně tom samém věku, jako byly děti Mary. V té situaci je nemožné být emocionálně odtažitý… je to prostě těžké.
Každý reportér se snaží nebýt emocionálně angažovaný, ale v tu chvíli to prostě nešlo. Také mám dvě dcery, kterým v té době bylo 18 a 20 let. Potkal jsem Keňanku. Její rodiče zemřeli, ona musela jít, byla zmlácená, zavřená. Stejně stará jako moje dcera. Připomnělo mi to, jak moc jsme privilegovaní. A že na tom jsme v Evropě dobře.
Myslíte si, že si toho vážíme?
Nevím. Vaše odpověď bude stejně dobrá jako ta moje. Když se vrátím z cest a pokrývám tyto příběhy, cítím nesmírnou vděčnost za to, co mám. Ale znáte to. O tři dny později jste pod tlakem, děti, problémy v práci a pak je to denní boj. Jestli se každé ráno probudím a myslím si: jé, jsem privilegovaný? Ne. Ale jedním z největších darů této práce je, že člověk vidí jiné částí světa a prožívá věci, které mění jeho perspektivu.
‚Její vlastní děti ji nepoznaly‘
Když se bavíme o moderním otroctví, jaký je rozdíl oproti tomu starému?
Mnoho příběhů moderního otroctví má stejný základ. Někteří lidé jsou tak zranitelní, že je možné je využít. Jestli je jiné než v 18. a 19. století? V zásadě je stejné, odebírá lidem svobodnou vůli, svobodu pohybu.
Byl příběh o Mary pro vás ten nejtěžší?
Ano, byl těžký, srdceryvný, ale takových bylo hodně. Některé jsme točili, ale nemohli je do dokumentu dát, protože by to ty ženy ohrozilo. Ženy z Etiopie a Libanonu, které žily v ilegalitě, v naprosto otřesných podmínkách a nemohly říct svůj příběh, protože se bály ukázat tvář. V rámci jiného dokumentu pro dánskou televizi jsme sledovali filipínskou ženu, která byla rok v centru Caritas, protože jí nechtěli vrátit pas. Když mohla konečně odjet, jeli jsme s ní a její vlastní děti ji nepoznaly. Začaly křičet. To bylo také srdcervoucí.
Jedním z protagonistů je také libanonský personální agent Maher Doumit, který zprostředkovává najímání služebných. Kým pro vás byl?
Mnoho lidí se na to ptalo. Důležité je to, co je ve filmu. Myslí si, že by se to dělo, ať by to dělal on, nebo ne. Agenturu provozuje společně s matkou a věří, že to pro ženy dělají bezpečnější než mnoho jiných agentů. To si myslím, že je pravda, že jsou etičtější.
Zároveň ale v dokumentu na záznam do telefonu říká, že musí dát na Filipínách úplatek, i když platí zákaz dovážení filipínské pracovní síly. Jeho argument je, že přijít chtějí. A to je pravda. Natáčeli jsme se služebnou z Filipín, která odešla do Libanonu podruhé. Poprvé byla dva roky zavřená, přesto přišla znovu. Myslí si, že ví, jaký je Libanon, že to je drsné, ale může přežít, protože Saúdská Arábie by byla horší. Doumit si tak nemyslí, že dělá něco špatného. Dává práci lidem, kteří ji chtějí.
Jak obtížné bylo získat přístup k němu, ale i dalším místům?
Někdy to bylo dost obtížné. Například získat přístup do Caritas centra nám trvalo půl roku. Poté jsme ty služebné museli kontaktovat v okamžiku, kdy se dostaly domů, jestli vystupování v dokumentu nelitují.
U onoho agenta to bylo jiné. Potkali jsme jeho matku a sestru při předchozím natáčení. On přišel do bytu na dvě minuty a řekl dost kontroverzní věci. Takže když jsem ten dokument dělal, šel jsem za ním a zeptal jsem se ho, jestli chce být v dokumentu. Přišel mi zajímavý. Otevřeně jsem mu řekl: „Lidi tě budou považovat za kontroverzního.“ A on řekl: „To je mi jedno. Jsem, kdo jsem. Lidi mě mohou soudit, pokud chtějí.“ Nebylo to těžké, protože chtěl říct svůj příběh.
Jak bylo těžké získat finance a dokument produkovat?
Pracuji pro dánské rádio a televizi, to je moje práce na plný úvazek. Začal jsem s výzkumem o víkendech, po nocích. Během volna jsem letěl na Blízký východ. Udělal jsem si tedy nějaký výzkum, to je důvod, proč nadace získala finance. Po dvou letech pendlování jsem dostal půlroční volno, abych to dokončil. Podílí se na tom hodně televizních stanic, z Kanady, Nizozemska, i BBC. Daly do toho peníze, protože to považují za důležité. Trvalo to dlouho a bylo to náročné, pro nezávislého filmaře to může být peklo.
Jaký byl záměr toho dokumentu? Poukázat na problém, nebo tím i něco změnit?
Oboje, poukázat na téma, které si to podle mého zaslouží, a zároveň vytvořit tlak na Blízký východ, protože ten systém by se měl změnit. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je nějaký finanční tlak okolního světa.
Měl by to být tlak pouze na Blízký východ, nebo i pozitivní nátlak třeba na Keňu nebo Etiopii prostřednictvím vyššího objemu peněz skrze rozvojové projekty?
OSN by mohlo více tlačit. Ale pracovní sílu nikdy nezastavíme před tím, aby na Blízký východ odcházela. Mělo by to být alespoň regulováno, aby nemohli být lidé zavíráni a odebírány jim pasy. Může to být výhra pro všechny. Ano, je to drsné, ale je to způsob, jak se uživit. Pokud Keňa nedokáže nakrmit vlastní populaci, může to prospět oběma zemím. Neříkám, že to je jednoduché, ale nežijeme v ideálním světě. Chtěl jsem vyvolat debatu o systému kafala a upozornit, že se to děje.
Je to úspěšné?
Ne. Jestli, tak to možná něco malého změní v dlouhodobém měřítku. Dokument se díky BBC World promítal, myslím, ve 175 zemích. Na tu se dívají vysoce postavení úředníci, politici. Takže to těžko kdy změřím, jestli to mělo dopad. Nejsem moc optimistický, nevěřím v rychlé změny, ale doufám, že se na toto téma díky dokumentu zaměří i ostatní novináři.
Rozhovor pokračuje pod videem
Je těžké žít s touto nadějí? Pokud vynaložíte tolik úsilí a času, doufáte ve změnu, která může, ale nemusí přijít?
Snažím se soustředit na svoji práci: říkat, co si myslím, že je důležité. Dělat to nejlépe, jak umím. Promítat dokumenty. A člověk nikdy neví, teď si třeba povídáme my. Ilegální prodej s orgány jsem dělal v roce 2005 a stále to trvá. Pokud tu je z toho zisk a přetrvává nerovnost, věci se nezmění. Nedělal bych dokument, pokud bych chtěl něco změnit ze dne na den. Můžu pouze doufat ve změnu.
Co vás přivedlo k Blízkému východu a těmto náročným příběhům?
Je to náročné vysvětlit. Pro mě se často stal proces něčeho, co se dá těžko zdokumentovat, cílem sám o sobě. Překážky a jejich překonávání, příběhy, které nikdo neřekl, jsou nejnáročnější a zároveň naplňující. Chce to čas, uděláte hodně chyb, nemůžete najít toho správného protagonistu, ale pak je to naplňující. Pokud cítite příběh ve svém srdci, v tu chvíli najdete motivaci.
Co si představit pod pojmem kafala?
Systém kafala se týká zahraniční pracovní síly, která přichází do arabských států. Zejména ale těch pracujících ve stavebnictví a v domácnostech. V rámci sponzorského systému kafala má zaměstnavatel, popřípadě agent, výhradní moc nad pracovníkem. Služebná tak například nemůže bez souhlasu sponzora změnit povolání, opustit zaměstnání nebo vycestovat, uvádí The New York Times.
K povinnostem sponzora neboli kafeela, na druhou stranu patří platit lékařské výlohy, poplatky za povolení k pobytu apod. Ve skutečnosti ale často dochází k vydírání pracovníků, protože nemají žádnou oporu v právu, uvádí britský The Guardian. Kafala přitom není přímo zákoník práce, ale spíše tradicí datující se do 30. let. 20. století, kdy měl zahraničním pracovníkům ulehčit cestu k práci v arabských státech, dodává britský deník.
Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) jsou arabské státy mezinárodně jedním z nejdůležitějších regionů pro zahraniční pracovníky. V roce 2013 tam pobývalo 17.8 milionů zahraničních pracovníků a to zejména z Asie a Afriky. V Bahrajnu, Ománu, Kataru a Spojených arabských emirátech tvoří většinu populace.
Zahraniční pracovníci ve stavebnictví a v domácnostech tvoří ve státech Perského zálivu až 95 procent pracovní síly v těchto sektorech, uvádí ILO. Søren Klovborg dodává, že jen v Saudské Arábii je nejméně 10 tisíc služebných, které každoročně utíkají od svých zaměstnavatelů. Celkově v bohatých arabských domácnostech pracuje podle ILO 3,16 milionů zejména mladých žen a dívek z Afriky i Asie. Pro pracovní agentury je jejich ‚dovoz‘ lukrativním byznysem. A pro rodiny služebných zase důležitý zdroj příjmů – podle ILO poslali zahraniční pracovníci z arabských států v roce 2014 domů 109 miliard dolarů (v tehdejších kurzu 2,1 bilionu korun).
Pokud služebné utečou, hrozí jim deportace, ale bez pasu také mohou uvíznout v ilegalitě. „Mnoho příběhů navíc není nikdy nahlášeno. V Libanonu mohou žít na ulici roky. Prostě zmizí. Ženy umírají. Jsou zabity, mají nehodu, prostě zmizí. A pokud to není systematicky zaznamenáváno, je těžké data najít. Podle mě to je horší, než co uvádí statistiky,“ dodává Klovborg.
Lidskoprávní organizace Humans Right Watch vyzpovídala 50 žen z Tanzanie pracujících v Ománu, nebo Spojených arabských emirátech. Většina z nich pracovala 15 až 21 hodin denně a více jak polovina dostala méně slíbených peněž nebo jim nebylo vůbec zaplaceno. Většina také popsala ponižující zacházení ze strany zaměstnavatele, devatenáct pak sexuální obtěžování a násilí.
Systém kafala přitom odporuje základům pracovního práva a je často označován za otrocký. V usnesení Evropského parlamentu o Saúdské Arábii z března 2014 se píše: „Evropský parlament vyzývá orgány, aby zlepšily pracovní podmínky a zacházení s pracovníky z řad přistěhovalců, se zvláštním důrazem na situaci žen, které (…) se často ocitají v podmínkách faktického otroctví a vyzývá saúdskoarabskou vládu, aby pokračovala v reformách pracovního práva, zejména aby zcela zrušila systém ‚kafala‘ (sponzorství).“
Některé státy, jako třeba Spojené arabské emiráty nebo Katar, provedly nedávno změny ve prospěch zaměstnanců. Služebné ale nebyly v některých státech donedávna ani pod ochranou zákoníků práce. Například ochrana služebných navíc neplatí vždy plošně, ale na základě smluv mezi státy – Indie si tak například může vyjednat lepší ochranu jejích zahraničních pracovníků než jiný stát, uvádí The New York Times. Keňa nebo Filipíny například zareagovaly zákazem, takže jejich státní příslušníci nesměli v zemi pracovat. Jak ale vysvětluje Klovborg, tento zákaz moc dodržovaný nebyl a některé země se ho postupně vzdaly výměnou za rozvojovou pomoc.
