Je to jako holocaust, říká uprchlík z koncentračního tábora v KLDR
Z vězně a uprchlíka se stal „Svědkem číslo jedna“. Jen málokdo si dovede představit tak velký životní zvrat, jakým prošel Šin Dong-hjuk ze Severní Koreje. Narodil se a vyrostl v koncentračním táboře číslo 14, místě nechvalně proslulém coby jedno z nejhrůznějších zařízení severokorejského režimu. Z lágru se mu - pravděpodobně jako jedinému - podařilo uprchnout. Dnes je klíčovým svědkem komise OSN, která šetří porušování lidských práv v Severní Koreji.
Šin Dong-hjuk má za sebou ve svých 31 letech zkušenosti, které jen málokdo dokáže považovat za realitu 21. století.
Skromně vyhlížející mladý muž v padnoucím obleku strávil většinu života v drastických podmínkách severokorejského koncentračního tábora číslo 14.
V něm se narodil a vyrůstal - v neustálém hladu a pod trvalým dohledem dozorců a hrozbou brutálních trestů. V něm přišel i o rodinu, se kterou ale nikdy neměl šanci navázat skutečné citové pouto.
Ve Washingtonu mluvila s uprchlíkem ze severokorejského koncetračního tábora zpravodajka ČRo Lenka Kabrhelová
„Veřejná poprava mé matky a mého bratra zůstanou nejsilnější vzpomínkou na život v táboře. Většinu zážitků bych ale z paměti nejraději vymazal," říká Šin Dong- hjuk, který až do svých 22 let neměl tušení, jaký svět je za ostnatým a elektřinou nabitým drátem.
Tábory fungují na principu dědičné viny - severokorejský režim trestá otrockou dřinou a fyzickou likvidací tři generace rodin, jejíž člen se pokusil o útěk. Podle odhadů je dnes v lágrech na 200 tisíc Severokrejců.
„Po pravdě řečeno, mluvit znovu a znovu o všech zážitcích je velmi bolestné. Mnoho organizací a lidí ale stojí o to, můj příběh slyšet. A i když je to pro mne těžké, mám pocit, že je to moje povinnost. Čím větší pozornost se situaci v koncentračních táborech dostane, tím spíš se snad nakonec severokorejským lidem dostane pomoc," věří Šin Dong-hjuk, který se i po osmi letech stále učí žít na svobodě.
Co je to televize?
Jeho útěk a to, jak ho popsal novinář Blaine Harden v knize "Útěk z tábora číslo 14", se stal světovou senzací. Šin byl první uprchlík, který se v táboře narodil a strávil v něm celý život - netušil nic o existenci Číny, o tom, že funguje něco jako televize, ani o tom, že země je kulatá.
Stejně jako život v lágru plný hladu a týrání dozorců, byla i jeho cesta na svobodu strastiplná - vedla přes mrtvé tělo spoluvězně, který při společném útěku zemřel na elektřinou nabitých drátech.
Jak Šin uvádí, pro brutální chování dozorců, kteří týrali v dětství jeho i další děti vězňů, nemá žádné vysvětlení. I je ale do jisté míry považuje za oběti totalitního režimu, nastoleného - jak tvrdí - bandou kriminálníků.
Kde však bere sílu a motivaci k tomu neustále se konfrontovat se vzpomínkami na drastické zážitky během přednášek, lekcí i výpovědí před komisí OSN, jejímž je hlavním svědkem?
KLDR se prý zbavila druhého nejmocnějšího muže, strýce Kim Čong-una
Číst článek
„V roce 2008 jsem měl tady ve Washingtonu možnost navštívit Muzeum holocaustu. Tam jsem poprvé spatřil obrázky židovských obětí nacistického režimu, a v tu chvíli jsem pochopil, jak může skončit osud severokorejských vězňů. Jejich utrpení a to, co zažívají, je velmi podobné tomu, co jsem viděl v muzeu holocaustu," popisuje Šin Dong-hjuk.
Jak dodává, sám nezná odpověď na to, jak změnit situaci v Severní Koreji. Jistý si je ale tím, že sama o sobě, bez pozornosti a tlaku mezinárodní veřejnosti, změna nepřijde.
Pchjongjang, metropole KLDR
