Čech, který navštívil obří tábor u Mali:
Uprchlíci chtějí perspektivu a vrátit se domů, ne cestovat do Evropy

„Přišli ze země, kde probíhá válka, a často dorazili bez ničeho. Podle mého je ale nejvíc trápí neperspektivnost, nemožnost vrátit se zpátky do Mali a to, že nemají svůj osud alespoň částečně ve svých rukou,“ říká o uprchlících z mauretánského tábora Mbera Erik Siegl, který řídí zahraniční projekty Diakonie Českobratrské církve evangelické. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje podmínky v táboře i to, jak na místě pomáhá Česko.

Před dvěma týdny jste se vrátil z Mauretánie, kde Diakonie Českobratrské církve evangelické pomáhá tamním lidem i uprchlíkům. Můžete na začátku popsat, proč jste se do této západoafrické země vlastně vydal? Jaký byl účel vaší cesty?
Diakonie se podílí na projektu zlepšení zdravotní péče v Mauretánii, konkrétně se jedná o oblast u hranic s Mali. Projekt na místě realizuje naše sesterská organizace Světový luterský svaz a je financován prostřednictvím (zdravotně humanitárního) programu Medevac české vlády. Smyslem naší cesty tedy bylo zmonitorovat, jak se tato pomoc na místě uskutečňuje a zda je všechno tak, jak bylo původně naplánováno.

Kdo je Erik Siegl?

Od roku 2019 je vedoucím zahraničních humanitárních projektů v Diakonii Českobratrské církve evangelické. V letech 2001–2018 pracoval jako diplomat na ministerstvu zahraničí. Působí také jako publicista, v roce 2020 mu vyšla kniha Vzdorující demokracie: rozcestí a proměny současného Turecka.

Cesty jsem se zúčastnil společně s fotografem Jiřím Paszem a také zástupcem českého velvyslanectví v Maroku, který poskytování pomoci na místě také monitoroval.

Jak dlouhou dobu jste v Mauretánii strávili?
Asi osm dnů, z toho polovinu času v hlavním městě a druhou polovinu v oblasti na východě u hranic s Mali, kde se nachází uprchlický tábor Mbera. Je tam také malé městečko, kde funguje jedno ze zdravotních středisek, které bylo díky této pomoci dovybaveno.

Mauretánie je obrovská země, která má kolem milionu čtverečních kilometrů, to je pro představu více než Francie a Německo dohromady. Tyto obrovské vzdálenosti jsme tedy na místě museli překonávat, naštěstí to bylo možné letecky.

Během cesty jste navštívili zmiňovaný uprchlický tábor Mbera, který se nachází na hranicích Mauretánie a Mali. Snad to nepřeženu, když řeknu, že Mbera je jeden z největších uprchlických táborů v subsaharské Africe. Kolik lidí se tam v současnosti nachází?
V současnosti tam je něco přes 67 tisíc lidí. Dá se říct, že to je čtvrté největší osídlení v samotné Mauretánii, které vzniklo před necelými deseti lety v souvislost s krizí v Mali. Tamní obyvatelstvo je víceméně stabilní, lidé se zpátky do Mali nevracejí nebo se o to pokoušejí jen v malých počtech. Prognóza humanitárních agentur OSN navíc ukazuje, že v dohledné době jejich návrat možný nebude. Bohužel tedy jde o trvalejší uprchlický tábor.

Pro srovnání, největší uprchlický tábor Evropy – Moria na řeckém ostrově Lesbos, který loni z velké části vyhořel – měl nějakých 20 tisíc obyvatel. Mbera je tedy více než třikrát větší. Jaké byly vaše dojmy, když jste do takto obrovského tábora poprvé vstoupil?
Pocity byly určitě neopakovatelné a pro mě poměrně hluboké. V minulosti už jsem navštívil například uprchlický tábor v Jordánsku, který funguje zhruba stejnou dobu a který už má vybudovanou nějakou infrastrukturu. V Mbeře je ale tábor velmi provizorní.

Lidé tam nežijí v kontejnerech nebo unimobuňkách, ale ve stanech nebo plechových boudách, které si sami postavili. Současně ale mají zabezpečeno to nejhlavnější. Jsou zdroje vody, které jsou potřebné nejen pro život, ale i pro pastevectví, protože většina obyvatel tábora je nomádského původu z Mali.

Tábor je nicméně ve všech ohledech provizorní. Mauretánie je součástí oblasti Sahelu, její rozlohu z větší části tvoří Sahara a pouze jižní okraj země, kde se nachází i tábor Mbera, je jakási polostep. Tam je i trochu zelené vegetace, jinak ale jde o velice vyprahlou krajinu, kde se běžnému zemědělství nedaří a lidé se tam živí právě pastevectvím. To je vidět i na uprchlickém táboře – jeho součástí jsou ohrady, kde lidé chovají malý dobytek, nebo jsou v okolí vidět pasoucí se stáda.

V táboře je zajištěna základní potravinová pomoc, přístup k pitné vodě a zcela základní zdravotní péče, tamní zdravotní středisko ale není moc dobře vybaveno personálně ani přístrojově. Smyslem projektu Medevac bylo v nedalekém městečku, o kterém jsem mluvil, posílit zdravotnické kapacity tak, aby mohly sloužit místnímu obyvatelstvu i lidem z Mbery. Tato spádová oblast má konkrétně asi 150 tisíc obyvatel.

Jaké jsou podmínky v táboře, pokud jde o hygienická zařízení, toalety a přístup k vodě potřebné k osobní hygieně?
Vzhledem k tomu, že tábor existuje už deset let a spravuje ho UNHCR, tedy agentura OSN pro uprchlíky, tyto věci jsou už dnes zajištěny. Jsou tam toalety, přísun pitné vody, distribuce potravinové pomoci, dokonce i provizorní školy. Samozřejmě si pod tím nemůžeme představit zděné budovy nebo školy v našem pojetí, ale určitá základní infrastruktura tam je.

V Mbeře je 27 tisíc dětí ve školním věku a velká část z nich se na místě může vzdělávat. Probíhají tam také alfabetizační kurzy pro dospělé, kteří jsou negramotní. Jak už jsem říkal, je tam také základní zdravotní péče. Nicméně vzhledem k tomu, že v táboře žije 67 tisíc lidí, na které se střídají jen dva lékaři, pouze pár zdravotníků, péče je skutečně jen velmi základní.

Trpí traumaty z války

Co jsou tedy z vašeho pohledu ty největší problémy, se kterými se lidé v táboře potýkají?
Měli jsme možnost s nimi mluvit jen velmi krátce, protože jsme v uprchlickém táboře strávili pouze dva dny. Můj dojem je takový, že jsou za pomoc poskytovanou agenturami OSN a humanitárními organizacemi velmi vděční. Přišli ze země, kde probíhá válka, a často dorazili bez ničeho. Podle mého je ale nejvíc trápí neperspektivnost, nemožnost vrátit se zpátky do Mali a to, že nemají svůj osud alespoň částečně ve svých rukou.

Většinou se nemohou věnovat profesi, kterou dělali předtím. Někteří mají stáda, o která se starají, nebo se podílejí na chodu tábora. Pracují třeba jako řidiči, učitelé nebo pro tamní humanitární organizace. Ale pro většinu z nich to není život, na který byli zvyklí, kdy byli samostatnější a měli svůj život více pod kontrolou, navíc prožili určitá traumata z války. Kromě různých materiálních podmínek je tedy trápí nejvíce to, že žijí mimo své původní životy.

Pokud jste měl možnost s nimi mluvit, můžete popsat nějaký příběh, který vás zaujal nejvíc?
Nesbírali jsme ani tak příběhy lidí, spíš jsme se bavili o podmínkách, v jakých žijí. Navštívili jsme třeba rodinu, která měla pět dětí a žila ve stanech z celtoviny. Člověka, se kterým jsme mluvili, trápilo hlavně to, že nemůže sám živit svou rodinu nebo se o ni postarat. Trápilo ho, že je odkázaný na materiální pomoc, za kterou byl ale současně vděčný. To je takový charakteristický příběh těchto setkání.

Vznikla tedy určitá mezera. Místní zdravotnictví ale není na takové úrovni, aby dokázalo vlastním občanům, natož uprchlíkům, poskytnout kvalitní zdravotní péči, jako bývá standardem nejen u nás, ale také v jiných rozvojových zemích. V rámci tohoto projektu se tedy podařilo zajistit určité zdravotnické vybavení, kromě toho se ale prostředky vynaložily také na zaškolení personálu, aby přístroje dokázali obsluhovat a udržovat.

Z prostředků se pořídil například rentgen, ultrazvuk nebo přístroje na analýzu krve, sterilizaci náčiní nebo přístroje pro zubní péči. Něco takového v této oblasti předtím neexistovalo, lidi proto nemohli takováto vyšetření podstoupit nebo kvůli nim jeli minimálně 230 kilometrů po místních silnicích do dalšího regionálního centra.

Smyslem projektu tedy bylo podpořit místní zdravotní infrastrukturu, která je personálně podvybavená. Lékaři v Mauretánii sice mají poměrně dobré vzdělání a zkušenosti, ale chybí jim základní zdravotní přístroje. Díky pomoci programu Medevac se tedy podařilo výrazně snížit zdravotní evakuace jak místních lidí, tak uprchlíků z Mbery. Dříve bylo těchto evakuací asi 300 měsíčně, dnes to jsou ale jen nižší desítky případů.

Kam přesně byli v takovýchto případech evakuováni?
Buď byli převezeni o zmiňovaných 230 kilometrů dál do města Néma, většího regionálního centra, kde bylo o něco lepší vybavení, nebo je museli letecky evakuovat do 1400 kilometrů vzdáleného hlavního města. To s sebou neslo velké finanční i časové náklady, po cestě sanitou navíc často docházelo k tomu, že se zlomeniny a další úrazy zhoršovaly a zhoršoval se i zdravotní stav pacientů jako takový. V některých případech, jako je rizikové těhotenství, navíc evakuace nebyly vůbec možné.

Díky vybavení center a schopnostem zdravotníků se tak podařilo počet evakuací minimalizovat a zajistit v oblasti zdravotní péči, která je srovnatelná s tou v hlavním městě.

Pokud ještě zůstaneme u zdravotnictví, jak se vedení tábora podařilo zabránit pandemii koronaviru nebo s ní bojovat?
Bližší informace jsem k tomu na místě nezjišťoval, ale tábor není tak hustě osídlený jako některé jiné uprchlické tábory nebo třeba města v Česku. Lidé tam žijí pod širým nebem, ve stanech nebo jednoduchých přístřešcích, což může být jeden z faktorů úspěšného zvládání boje s covidem.

Možná nejhlavnější důvod je ale ten, že UNHCR a také naše sesterská organizace, která funguje jako manažer tábora, mezi lidmi podporovala osvětu dodržování hygienických opatření proti šíření covidu. Pokud jde o očkování, v současnosti je v Mauretánii očkováno asi deset procent obyvatelstva a u uprchlíků je poměr zhruba stejný.

Uprchlíci do Evropy nechtějí

Proč Česko pomáhá právě v Mauretánii? Už jste zmiňoval, že bylo potřeba zaplnit mezeru po odchodu Lékařů bez hranic, jaké jsou ale další motivace? Je to součást obecné snahy pomoct běžencům „na místě“ a omezit tak jejich migraci do Evropy?
Jaká je motivace ministerstva vnitra, bych asi k vysvětlení přenechal jeho zástupcům. Osobně to ale vnímám jako velmi užitečný humanitární program. S projekty Medevacu jsem se setkal už například v Libanonu, kde čeští lékaři pomáhají navracet nebo udržet lidem zrak, provádějí operace šedých zákalů a podobně.

Konkrétně Mauretánie je to pravděpodobně proto, že Česká republika chce pomáhat v oblasti Sahelu, která je z hlediska stability poměrně důležitá, ať už se jedná o konflikty, terorismus, nebo migrační pohyby. Diakonie je samozřejmě organizací, která na místě pomáhá primárně kvůli určité potřebnosti a nesleduje nějaké politické cíle. Netroufal bych si komentovat ani motivaci ministerstva vnitra, ale myslím si, že je tento program velice smysluplný a účinný.

Kam tedy lidé z tábora nejčastěji míří, pokud nezůstávají na místě? Říkal jste, že šance návratu do Mali je minimální, uvádějí obyvatelé tábora ale také nějaké další cílové destinace, jako je Evropa?
Rozhodně jsem to tak nevnímal. Uprchlíci v táboře by se rádi vrátili do své původní země, to se ale děje jen v malém rozsahu. Do některých oblasti se třeba zkoušejí vracet, zároveň ale z Mali přicházejí noví uprchlíci, počet lidí v táboře tedy zůstává víceméně stabilní nebo lehce narůstá.

Můj dojem byl takový, že uprchlíci zůstávají v táboře právě díky humanitární pomoci, která jim zajišťuje pitnou vodu, školství, potravinovou pomoc, zdravotní péči. Jsou to pro ně základní jistoty v nejistém prostředí. Často se jedná o nomádské obyvatelstvo, které není zvyklé žít městským životem. Rozhodně jsem tedy nezaznamenal, že by obyvatelstvo mířilo do Evropy. Mauretánie je určitě tranzitní země ze subsaharské Afriky a samotní obyvatelé Mauretánie také často migrují, ale většinou je to z periferie do hlavního města, a to kvůli nejrůznějším ekonomickým důvodům.

Většina obyvatel Mbery tedy pochází právě ze sousedního Mali sužovaného konflikty a působením radikálních islamistů. Jsou tam kromě nich i nějaké další národnosti?
Většina obyvatelstva je z centrálního Mali, hlavně měst, jako je Timbuktu nebo Mopti. Jedná se buď o obyvatele těchto měst, nebo obyvatelstvo pastevecké, většinou to jsou ale Tuarégové, tedy jeden z berberských národů. Ostatních etnik je tam jen velmi málo, protože tato oblast Mauretánie přiléhá k regionu, kde žije především berberské obyvatelstvo.

Mají lidé v Mauretánii obavy z posílení radikálů a možná i rozpoutání silnější migrační vlny? Letos v létě totiž Francie oznámila, že po letech vedení boje proti radikálům na severu Mali stáhne polovinu svých 5000 vojáků ze země a uzavře základny v Timbuktu a dalších severomalijských městech. Vyvolává to nové obavy z dalšího vývoje?
Určitě bych to nazval obezřetností. Humanitární organizace v čele s OSN chystají nouzové plány a podle nich se snaží připravit na potenciální příliv, pokud by se bezpečnostní situace dále zhoršovala. OSN se snaží připravit tábor Mbera tak, aby byl schopen přijmout dalších třeba 10 tisíc uprchlíků. Tím ale nechci vyvolávat paniku nebo tvrdit, že taková jsou očekávání.

Je to příprava na špatný scénář a snaha o to nebýt překvapený, pokud do Mauretánie začnou znovu proudit tisíce lidí. Hranici hlídá velmi ostražitě mauretánská armáda, takže je na mauretánských úřadech, jestli uprchlíky do země pustí, nebo ne. Humanitární organizace a agentury OSN ale musejí s nějakým negativním scénářem počítat, i když ho v tuto chvíli třeba nepovažují za pravděpodobný.

Eliška Kubátová

Související témata: Mauretánie, Mali, Afrika, uprchlický tábor, Erik Siegl, Medevac, rozvojová pomoc, Česko, rozhovor, Diakonie Českobratrské církve evangelické, migrace, uprchlíci