Pomohl s evakuací demonstrantů z náměstí Nebeského klidu. Státní bezpečnost ho hlídá dodnes
Americký deník The New York Times přináší příběh jednoho ze čtyř mužů, kteří vyjednávali o evakuaci demonstrantů z náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989. „Už teklo krve příliš, další by neměla,“ řekl tehdy příslušníkům Čínské lidové osvobozenecké armády. Čou Duo o 30 let později dál protesty hájí, demokracie je ale podle něj na ústupu nejen v Číně, ale i na Západě.
Čou byl v roce 1989 jedním ze čtyř intelektuálů, kteří pomohli vyjednat evakuaci demonstrujících z náměstí Nebeského klidu, a zachránit tak mnoho životů demonstrujících. Během vyprávění s reportéry amerického deníku přiznává, že nad tím, co se v noci na 4. června 1989 v Pekingu dělo, často přemýšlí dodnes.
„Moc lidí se o 4. června nezajímá, mladí lidé o něm ani neví,“ vyprávěl reportérům v malé kavárně na severu Pekingu dnes 72letý Čou těsně před 30. výročí masakru.
3:13
‚Tanky střílely na studenty.‘ Čínský režim před 30 lety krvavě potlačil protesty na náměstí Nebeského klidu
Číst článek
Podle novinářů je jeho život drsnou připomínkou toho, jak úspěšně Čína během posledních tří dekád dokázala propojit ekonomický růst s autoritativní vládou, zatímco hlasitě odmítá volání po větších politických svobodách.
Problémy Západu
Čínského důchodce však ještě víc překvapují problémy západních zemí, jejichž liberálně demokratické systémy tolik obdivoval. Zvolení Donalda Trumpa spolu s brexitem podle něj ukázaly, že i vyspělé demokracie mohou propadnout populismu a demagogii.
Čou byl v roce 1989 členem skupiny, která během demonstrací držela hladovku a později pomohla s evakuací náměstí. Dalšími členy byli například čínský literární kritik, disident a držitel Nobelovy ceny za mír Liou Siao-po, který v roce 2017 po letech strávených za mřížemi zemřel, Kao Sin, jenž později odjel do USA, a tchajwanský hudebník Chou Te-ťian.
Dle svých slov Čou od počátku protestů přemítal, zda jsou správné. Když se ale Čínská lidová armáda vynořila uprostřed města a začalo se mluvit o masovém krveprolití, Čou se svými třemi přáteli začal organizovat demonstranty k odchodu. Někteří ale chtěli zůstat, a tak začal vyjednávat s přítomnými důstojníky, kteří nakonec souhlasili s vytvořením průchodu, kterým se tisíce lidí v bezpečí dostaly pryč.
‚Správné rozhodnutí.‘ Zásah armády při protestech před 30 lety byl podle čínského ministra obrany oprávněný
Číst článek
Navždy vězněm
Po roce 1989 strávil bezmála rok v cele a i po propuštění byl ostře sledován. „Teď přemýšlím, zda budu muset v tomhle velkém vězení žít už navždy,“ popsal.
V 90. letech založil charitu, která měla podporovat učitele v rurálních oblastech Číny, úřady mu ale jeho snahy brzy znemožnily. Později se věnoval podnikání i učení, policejní omezení mu ale nakonec ve startu nové kariéry zabránily. Dnes je Čou v důchodu, píše eseje a vyučuje klasickou hudbu, popisuje New York Times.
S rostoucím věkem je mnohem víc ostražitý k čínské cestě za demokracií. I když stále víc čínských občanů cestuje do zahraničí, doma stále podle něj neexistuje dostatečná síla, která by dokázala Komunistickou stranu Číny udržet pod kontrolou.
„I když by revoluce svrhla vládu komunistické strany a přinesla liberálně demokratické uspořádání, fungovalo by to? Bude to zcela jistě krutý, pomalý a obtížný proces,“ uzavírá Čou pro americký deník New York Times.
