Zrovna projíždíme centrem Charkova. Dostali jsme se sem s kolegy novináři díky humanitární pomoci. Poměrně bezpečně jsme projeli přes několik kontrolních stanovišť.

Sestoupil jsem do metra na poslední stanici. Viděl jsem tam neuvěřitelné věci. Lidi jsou tam naprosto psychicky zdeptaní, leží na nástupišti u vagónů, které nikam nejedou, a spí nebo jen tak zírají do prázdna a mlčí. Někteří z nich odsud nechtějí odjet pryč. Jiní čekají na své blízké, kteří by je dostali daleko od tohoto místa po jediné bezpečné cestě.

Jenomže když jsme přijížděli, tak jsme pochopili, že tady není bezpečné vůbec nic. Z poměrně vzdáleného obrovského sídliště Saltivka se ozývalo dunění. Žije tam asi 300 000 lidí. Přesněji řečeno před válkou tam žili. Ti se odtamtud nemohou dostat ani do relativně bezpečného Dnipra, ani alespoň sem k nám.

Teď rozvezeme humanitární pomoc na adresy, které mají dobrovolníci k dispozici. Potom budeme hledat psy, kteří nemají krmivo. Zůstali v bytě se starými lidmi a ti se o ně nemohou dost dobře postarat, protože nevycházejí ven.

Bez mála tři týdny od začátku ruské invaze v Charkově po ulicích stále - nehledě na obrovské nebezpečí - chodí lidé. Mladí i staří. Je tady i několik aut.

Kolem ale vidím vybombardované obchody, náměstí, zničené parky, ruiny. Vše přímo v historickém centru Charkova.

Místním tady ještě pořád fungují telefony, takže se mohou mezi sebou dorozumívat. Nemohou se k sobě ale často dostat. Ani taxikáři je nechtějí odvézt za žádné peníze z ostřelovaného konce města třeba sem, kde je trochu bezpečněji.

Prošel jsem se v okolí stanice metra po ulicích a uličkách. Z dálky byly slyšet detonace. Nemají tu léky. Těch je obrovský nedostatek. Některé obchody stále fungují, tady kolem asi tři. Na poště například rozdávají brambory. Toto město nutně potřebuje humanitární pomoc.

Martin Dorazín, voj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít