Stavět se do role oběti dává vlivným zemím destruktivní sílu, dělá to Trump i Putin, říká historik Snyder
Na konferenci Kam kráčíš, Česko? ve čtvrtek vystoupil i americký historik Timothy Snyder. „Stavět se do role oběti je to, co nejvlivnějším zemím dává do rukou tak destruktivní sílu," říká profesor historie na Yaleově univerzitě, který se dlouhodobě zabývá dějinami střední a východní Evropy.
Z pozice historika dnes mluvíte nejen o minulosti, ale také o přítomnosti. Co vás k tomu přimělo?
Myslím, že se nacházíme v jednom z momentů, kdy je toho hodně v sázce. Za takových okolností každý musíme přispět dovednostmi, kterými disponujeme. Ať jste novinář, lékař, úředník nebo historik. Pokud nám záleží na svobodě a demokracii, může pomoct i špetka nasazení. Když si všichni řekneme: „nemůžu dělat všechno!“ pak jdeme vstříc opravdickému problému.
Zároveň si myslím, že historie je velmi užitečný nástroj k pochopení současnosti. Bez historie nejsme schopní porozumět běhu událostí, který vede až do přítomnosti. Nedokážeme pochopit strukturu, ve které se pohybujeme, nejsme schopní spatřit hranice vlastní svobody a ani nevíme, co dělat. Moje nejnovější kniha Cesta k nesvobodě je o událostech od roku 2010. Historie nám může ukázat cestu k tomu, kde se nacházíme teď, a jak můžeme věci změnit.
Ve své knize mluvíte i o tom, že za problémy můžeme i my, protože si tvoříme mýty. Když zůstaneme tady ve střední Evropě, konkrétně v České republice, v čem se ohledně vlastní historie mýlíme?
Hlavní proud v českém myšlení říká zhruba tohle: jsme malý národ, měli bychom mít vlastní suverenitu, potřebujeme něco, co nás ochrání před Německem. To vše je samozřejmě velmi rozumné, ale pro zakladatele jako byl T. G. Masaryk a Edvard Beneš nebylo konečným cílem mít český stát sám o sobě. To je podle mě moment, ve kterém se lidé často mýlí, a může to být až nebezpečná interpretace. Ať už si dnes myslíte o Evropské unii, co chcete, je to společenství, které zaručuje České republice existenci. EU nepracuje proti ní, naopak nabízí širší rámec, který umožňuje Čechům být Čechy.
V Praze jste během přednášky na ministerstvu zahraničí varoval, že národní státy jsou v ohrožení. Je podle vás samotný koncept národního státu odsouzený k neúspěchu?
Většina Evropanů se učí historii jako historii národů nebo národních států. Pokud ale začnete počítat, zjistíte, že národní státy prakticky nikdy neexistovaly. Ve velkých zemích západní Evropy, jako je Francie, Británie nebo Nizozemí či Španělsko se o žádné historii národních států nedá mluvit, nikdy tam neexistovaly. Bylo tu impérium, které se zhroutilo a jeho jednotlivé části pak pomohly vytvořit Evropskou unii.
Ve střední a východní Evropě máme Československo, které vydrželo dvě dekády a pak čtyři roky po roce 1989, než se rozpadlo. Dvě části, které zbyly jedenáct let poté, svorně vstoupily do Evropské unie. Takže zhruba tolik k historii národních států.
Národní stát jako koncept doopravdy neexistuje, a pokud existuje, velmi rychle se zhroutí. To je hlavní poučení z historie. Podle mne se věci v roce 2018 mají následovně: Evropská unie nemůže existovat bez jednotlivých států, ale ty státy také nemohou existovat bez Evropské unie.
Z toho, co říkáte, vyplývá, že chápeme náš národní příběh jako příběh národního státu, namísto toho abychom se viděli z opačné strany jako součást něčeho mnohem většího. Ale jak chcete přesvědčit lidi, aby tenhle příběh změnili a aby se celá společnost začala vidět jinak?
Je sice jednoduché pohlížet na sebe jako na mimořádného, osamělého člověka, ale je to nebezpečné. Znemožníte tak ostatním, aby vám porozuměli, a sami sobě znemožňujete pochopit svět.
Soumrak české demokracie pokračuje
Číst článek
To souvisí i s tím, že národy se často staví do pozice oběti. Vy sám jste expertem na tento region. Jak byste přesvědčil lidi, kteří tu žijí, že nejsou oběti a že mohou věci změnit?
Každý národ, který trpěl a má za sebou nesnadnou minulost, ať to jsou Židé, Ukrajinci, Poláci nebo Češi, má společnou historii, ale nakládají s ní různě. Jednou z možností, jak se s ní vyrovnat, je postavit se proti totalitním režimům. Otevřeně říct, že všechny formy politiky, které lidem berou individualitu a jedince zbavují odpovědnosti, jsou nebezpečné.
Velmi důležitou součástí české tradice, kterou najdeme v díle Patočky nebo Havla, je myšlenka, že musíme začít každý sám od sebe. Každý z nás může přijmout odpovědnost. Ne za všechno, ale aspoň za něco. Za nějakou drobnost, která pomůže celému systému.
V Maďarsku máme tyranii a Orbán je nebezpečný pro celou Evropu, říká maďarská filozofka
Číst článek
A když se podíváte na dnešní politiku? Donald Trump každé ráno po probuzení lidem vysvětluje, jakou je obětí. To samé dělá Vladimir Putin. Když všichni tuhle politiku oběti přijmeme, přispějeme tím ke vzniku obecného klimatu nezodpovědnosti, ve kterém neplatí žádná pravidla a ti, kdo mají vliv, zničí ty, kteří vliv nemají.
Pro takové národy ale je těžké přijmout zodpovědnost. Jak je možné lidi přimět k tomu, aby ji přijali, když všechno, čím jsou obklopeni, jím vysílá přesně opačný signál?
Měli bychom se pak tedy zamyslet, jestli lidé doopravdy stojí o svobodu nebo ne. Tou drobností ale může dnes být i to, že nebudeme trávit tolik času na internetu, nebo že budeme podporovat nezávislou žurnalistiku. Pokud chcete být zodpovědný, jednou z nejdůležitějších věcí, které můžete udělat, je chovat se zodpovědně co se týče pravdy. Najděte si novináře, kteří informují o skutečných událostech, a podporujte je. Pár jich v České republice ještě pořád máte, tak jako jich pár máme i ve Spojených státech.
Podpora skutečné investigativní žurnalistiky je rozhodně jedním z kroků, které lidé mohou podniknout. Jde o postoj. Chceme se jako Češi ve světě zapsat v souladu s tradicí Masaryka nebo Jana Patočky? Anebo se rozhodneme, že historie je jen sérií Mnichovů a na nás nezáleží? Je to nakonec otázka volby, kterou aktivně uděláte a na té záleží.
Economist: Omezení nerovností je potřebné, stále vlivnější bohatí jsou ale proti
Číst článek
Je to vůbec možné ve chvíli, kdy jsou lidé v mediálním světě zavalení takovým množstvím informací, že se v něm doslova ztrácejí?
Je fakt, že je dnes těžké pravdu najít, ale tak to bylo i v 70. letech v komunistickém Československu. Přesně proto Havel řekl, že hlavní povinností politika je žít v pravdě a věřit v ni. Vím, že to zní velmi staromódně, ale takový etický závazek je extrémně důležitý.
Protože pokud nevěříme, že pravda existuje, pak jsme stoprocentně na nejlepší cestě k autoritářskému režimu. Vždycky tu bude nějaký oligarcha s televizní stanicí nebo internetovým kanálem, který bude vědět, jak vám dopřát dobrý pocit. Když se vzdáme pravdy, vdáváme se svobody.
Kde ji tedy hledat?
Internet je totální chaos, ale pořád tu máme profesi, která se jmenuje žurnalistika. To znamená věnovat pozornost tomu, co novináři říkají, předplatit si list, který má skutečné novináře, číst články lidí, kteří doopravdy sledují dění, a pokud vůbec internet použiju, pokusím se šířit práci skutečných novinářů, protože ta má aspoň nějaký efekt.
Pokud chceme mít demokracii, musíme pochopit, že faktická přesnost je něco, co produkujeme. Fakta se tu nezjevují jen tak sama o sobě, stojí to práci, čas, profesní výcvik, peníze. Novinařinu musíme vnímat jako velmi důležitou profesi. Je to něco jako medicína. Nikdo nedokáže tak úplně říct, co je to zdraví. Ale zároveň víte, že doktoři vám k němu ukážou cestu. S žurnalistikou se to má trochu podobně. Nikdo nemůže říct přesně, co je to pravda, ale práce investigativních novinářů je dostat nás k ní blíž.
Jedním z velkých problémů současnosti, je že máme technologii a peníze, díky čemuž se vysílá spousta nesmyslů. Zároveň máme minimum skutečných lidských bytostí, v jejichž popisu práce je zjišťovat, co se vlastně děje. Tomu osoby, které se chtějí stát autoritářskými vůdci, velmi dobře rozumějí. Z toho důvodu Donald Trump neustále nazývá novináře „nepřáteli lidu“. Ví, že novináři jsou ve skutečnosti nepřáteli jakéhokoli režimu, který se pokouší nastolit oligarchii a kontrolu.
