Dítě si nemůže vybrat podmínky narození. Anonymita dárců by měla být prolomena, míní právník
České zákony mají v anonymním dárcovství pohlavních buněk trhlinu. Skrytá identita dárce a současně právo dítěte na znalost původu vyvolává kolizi, má jasno Jakub Valc, právník z Masarykovy univerzity v Brně. Vidí ale i další nesrovnalost. „Není dán legitimní důvod zamezovat navázání kontaktu dárce a uměle počatého dítěte za situace, kdy s tím oba souhlasí nebo o to dokonce aktivně usilují,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
Jak je v českém prostředí legislativně upravena anonymita dárců pohlavních buněk?
Platná právní úprava obsažená v zákoně o specifických zdravotních službách výslovně zakotvuje požadavek vzájemné anonymity dárcovství pohlavních buněk. To znamená, že poskytovatel dané zdravotní služby (asistované reprodukce) nemá oprávnění ani povinnost sdělit neplodnému páru nebo takto počatému dítěti údaje o anonymním dárci, což platí i obráceně, tedy pro případné snahy anonymního dárce získat údaje o neplodném páru nebo dítěti, které bylo za pomocí jeho vajíčka nebo spermatu počato.
Výjimku představují údaje o zdravotním stavu dárce, které poskytovatel musí uchovávat nejméně po dobu 30 let. Ty mohou být na písemnou žádost sděleny neplodnému páru nebo zletilé osobě narozené z asistované reprodukce.
Kdo je můj táta? Komerční testy DNA prolamují anonymitu dárců spermií a vajíček
Číst článek
Byly v minulosti snahy tento stav změnit?
Ano, v roce 2015 skutečně bylo aktivně usilováno o změnu právní úpravy, a to rovněž za účelem prolomení principu anonymity. Údaje o dárcích měly být poskytovatelem archivovány až po dobu 80 let a na výzvu sděleny příslušnému matričnímu úřadu k evidenci ve formě dodatku ke knize narození, do kterého by mohly zletilé osoby narozené z darovaných pohlavních buněk nahlížet. Novela zákona však nebyla přijata.
Jaká je situace v okolních státech?
Na mezinárodní ani evropské úrovni neexistuje komplexní a jednotná právní úprava asistované reprodukce, včetně dárcovství pohlavních buněk. Výjimkou je unijní legislativa v oblasti regulace nakládání s lidskými tkáněmi a buňkami, pod kterou spadají také vajíčka a spermie. Ve vztahu k (ne)anonymitě procesu darování gamet však nejsou stanoveny jasné podmínky a vše je tak do značné míry na uvážení jednotlivých států.
Z toho důvodu se můžeme na národní úrovni setkat jak s požadavkem na naprostou anonymitu dárce, tak naopak s přístupem založeným na podmíněném zpřístupnění jeho identity. Ukázkou je například sousední Německo, kde je ze zákona zřízen registr dárců spermatu, ve kterém jsou evidovány identifikační údaje o dárci a příjemci, do kterých dítě může po dosažení věku 16 let nahlížet.
Kolize práv dítěte a dárce
Jak to je tedy v Česku? Mají kliniky nebo stát povinnost evidovat dárce pohlavních buněk? Jde o to, zda se může stát, že dárce navštíví několik klinik rozdílných společností a kliniky si tuto informaci nepředají?
Za současného právního stavu neexistuje zákonem zřízený centrální registr, do kterého by byly údaje o dárcích pohlavních buněk a darovacích cyklech obligatorně vkládány a následně sdíleny. Může tedy skutečně nastat situace, že nějaká osoba daruje pohlavní buňky (typicky sperma) vícekrát či opakovaně.
Právní úprava ostatně ani maximální počet darování na jednu osobu nestanovuje. To pak souvisí rovněž s motivací dárce, kdy nelze opomenout ani poměrně vysoké finanční částky, které jsou jako „náhrady nákladů za darování“ běžně poskytovány.
Polorodé sestry se našly pomocí DNA testů. ‚Hledáme anonymního dárce spermií, našeho otce,‘ vysvětlují
Číst článek
Na jednu stranu tedy máme v České republice právo na anonymitu dárců, na druhou právo dítěte na znalost svého původu. Nejdou proti sobě?
Není spor o to, že legislativní ukotvení principu anonymity dárcovství pohlavních buněk vyvolává kolizi základních práv dítěte a jeho genetického rodiče (dárce). V případě takto počatého dítěte lze hovořit o jeho právu znát svůj původ a okolnosti narození jako součást osobnostních práv, které je výslovně zakotveno v Úmluvě o právech dítěte.
Na straně dárce se poté jedná o ochranu práva na soukromý a rodinný život v tom smyslu, že on ani jeho rodina nebudou ze strany uměle počatého dítěte vyhledáváni či kontaktováni. Mělo by se tedy hledat nějaké přiměřené řešení, které bude respektovat práva obou stran, popřípadě také další chráněné zájmy.
Platí zmiňovaná anonymita dárce gamet i v momentě, kdy by o její prolomení měl zájem jak dárce, tak jeho biologické dítě?
Bohužel ano. Podle mého názoru se ovšem jedná o jeden z nejzásadnějších argumentů pro zpochybnění současného legislativního přístupu. Není totiž dán legitimní důvod zamezovat navázání kontaktu dárce a uměle počatého dítěte za situace, kdy s tím oba souhlasí nebo o to dokonce aktivně usilují.
Podobným způsobem je ostatně v některých státech umožněno provádění anonymních porodů, když může být identita biologické matky dítěti zpřístupněna za předpokladu, že s tím bude sama souhlasit. V případě asistované reprodukce samozřejmě nelze opomenout ani zájem neplodného páru na nerušeném soužití a výchově dítěte, ale to lze řešit například stanovením věkové hranice pro získání dotčených informací a podobně.
‚Schizofrenní zákonodárce‘
Jaký je váš právní názor? Měl by být upřednostněn zájem dítěte, nebo dárce?
Osobně jsem zastánce toho, aby takto počaté dítě mělo do budoucna právo v určitém věku a za určitých podmínek získat údaje o svých skutečných rodičích, respektive genetickém původu. Je si třeba uvědomit, že dárce pohlavních buněk bude v případě změny právní úpravy tímto směrem informovaně poučen o důsledcích darování pohlavních buněk, tedy zpřístupnění identity. Bude se tedy nadále jednat o jeho svobodné rozhodnutí.
„Žádné dítě si naopak nemůže vybrat podmínky a okolnosti, za kterých bude počato a narozeno. Právní úprava by proto měla primárně sledovat nejlepší zájem dítěte, které je v celém procesu nejzranitelnější.“
Jakub Valc (právník, Masarykova univerzita v Brně)
Žádné dítě si naopak nemůže vybrat podmínky a okolnosti, za kterých bude počato a narozeno. Právní úprava by proto měla primárně sledovat nejlepší zájem dítěte, které je v celém procesu nejzranitelnější, byť za cenu případného úbytku potenciálních dárců pohlavních buněk.
Horší výchozí (právní) pozici mají dnes již narozené děti z darovaných pohlavních buněk, protože jejich genetickým rodičům byla anonymita zákonem garantována. Určitou možnost v jejich případě vidím v tom, že se mohou s odkazem na svá základní práva domáhat pouze sdělení takových údajů, která neumožní dárce identifikovat, což by podle mého názoru nemuselo být ani v rozporu s účelem současné právní úpravy. Problém je však v tom, že v minulosti platily jiné skartační lhůty, takže záznamy ohledně desítek let starých procedur již nemusí mít zdravotnická zařízení reálně k dispozici. Množství údajů o dárcích získaných v rámci vstupních vyšetření bude navíc limitováno.
Jak je to s informováním dětí, které se narodily díky darované pohlavní buňce? Mají rodiče povinnost mu říct, že je „darované“, jako je to v případě adoptovaných dětí?
Nemají. Zatímco adoptivní rodiče mají zákonnou povinnost informovat dítě o procesu osvojení nejpozději do začátku povinné školní docházky, žádná obdobná povinnost není ve vztahu k dítěti počatému pomocí darovaných gamet stanovena. Přístup českého zákonodárce je tedy poněkud schizofrenní.
