Paneláky ztrácejí pověst králíkáren, na sídlištích žije až třetina obyvatel Česka
Na některých českých sídlištích stojí paneláky tak blízko sebe, že si jejich obyvatelé vidí až do kuchyně. Přesto ztrácejí tyto budovy pověst králíkáren. V Česku se daří okolí panelové výstavby oživit, a podmínky pro bydlení tak zlepšit. Také odborníci se stále dohadují, co s paneláky dál. Ode dneška je tomuto problému věnovaná konference na pražské ČVUT.
Na sídlištích žije podle odhadů až třetina obyvatel Česka. V Praze je to každý druhý člověk. Patří mezi ně také Věra Pevná. Svůj panelák za králíkárnu nepovažuje.
„Nemám pocit, že by to byla králíkárna, ani v minulosti mě to nenapadlo. Člověk byl kdysi šťastný, že dostal novou garsonku. Když se rozhlédnete, kde by všichni tito lidé bydleli?“ ptá se Pevná.
Paneláky ztrácejí pověst králíkáren. V Česku se daří jejich okolí oživit, a podmínky pro bydlení tak zlepšit. Natáčel Ľubomír Smatana.
Specifikum České republiky spočívá v tom, že na sídlištích žije proměnlivá sociální skladba lidí, a to je plus, hodnotí pražský architekt Josef Panna.
„Společnost po roce 1989 pochopila, že paneláky není možné zbourat. Žije v nich spousta lidí a rodin,“ upozorňuje Panna.
Trendem je podle něj doplňovat sídliště o různé služby, zeleň, obchody nebo školy, a tak co nejlépe sídliště zkultivovat a zabydlet.
Východní Německo se vylidňuje, opuštěné paneláky chce stát zbourat
Číst článek
„Lidé neberou sídliště jako noclehárny. Rádi tam žijí, protože na řadě míst se už za ty roky upravilo prostředí. Už to není místo, které popisovala Věra Chytilová ve filmu Panelstory,“ dodává architekt Panna.
Zeleň, klid a prostor
Jak ukázal výzkum Sociologického ústavu, byli lidé žijící v panelácích méně spokojeni se svým bydlením než lidé v cihlových domech. V roce 2013 již rozdíl v míře spokojenosti znatelný nebyl. Vztah lidí k panelákům se tak postupně zlepšuje.
Podle penzistek Vlaďky a Růženy, které bydlí v pražských Lukách, je sídliště docela dobrá adresa. Jsme tu spokojené, říkají shodně.
„Mně se tady bydlí nádherně, protože je tady spousta zeleně a klid, až na nějaké ty noční akce. Našla jsem si tu druhý domov,“ vysvětluje jedna ze seniorek a druhá s ní souhlasí:
„Zeleň, klid a prostor. Není to jako na Ohradě, kde vidíte z kuchyně do kuchyně. Navíc mám všude blízko, třeba na metro nebo na autobus. Jsme spokojené.“
Také odborníci budou debatovat o tom, jak zkvalitnit život na sídlištích. Právě na toto téma pořádá v těchto dnech Fakulta architektury ČVUT mezinárodní konferenci.
Zahraniční experti přijedou představit například povedené projekty obnovy panelových sídlišť. Přednášející se také budou věnovat tomu, jak řešit nedostatek parkovacích míst. Možné řešení nastínil jeden z organizátorů konference Filip Tittl.
„Řada domů má zvýšené podlaží. Přízemí je o půl patra zvýšené oproti terénu a vy můžete vytvořit polozapuštěné parkování. Na jeho střeše můžete vytvořit předzahrádku bytům v přízemí. Stání nezakopáváte celé do podzemních garáží, a tak zároveň ušetříte peníze,“ vysvětlil Tittl.
Příklady ze zahraničí
Michal Kohout z Fakulty architektury ČVUT ale připomíná i problémy, které dnes obyvatele tolik netrápí, ale do budoucna by mohly zablokovat vývoj sídlišť.
„Proběhla privatizace jednotlivých bytů a v současné době probíhá i privatizace pozemků, čili nějakým způsobem bude zafixovaná vlastnická struktura. Když se ale zafixuje bez nějakého celkového konceptu, tak hrozí, že se sídliště nebudou moci dál rozvíjet. O tomto problému možná tuší veřejná správa, ale obyvatelé ne,“ vysvětluje.
Podle Kohouta bychom si měli vzít příklad ze zahraničí, kde s přestavbou sídlišť začali už v 90. letech.
Jak konkrétně je možné pozvednout úroveň paneláků v Česku, vysvětloval host Ranního Interview Radiožurnálu, Michala Kohouta z Fakulty architektury ČVUT
„Západní Evropa má zhruba dvacetiletý fázový posun, takže už mají jistou praxi. U nich ale k přestavbě došlo zejména kvůli sociálním či demografickým důvodům, což u nás tolik není, protože na sídlištích žije střední třída,“ říká Kohout.
„V zahraničí má veřejná správa vypracované celkové regulační plány a koncepci. Druhá věc je, že na to mají prostředky. Existují celonárodní programy a jistý konsenzus. Lidé na sídlištích vědí, že to, co se děje, se děje v jejich prospěch. U nás debata s obyvateli neprobíhá. Lidé pociťují, že mají nedostatek parkovacích míst, ale neuvědomují si, že nejdříve musí přijít nějaké finance,“ dodává.
