Autobusy s novináři a doprovodem zastavily u lávky, která je schůdná. Je sice trochu poškozená, ale dá se přes ni přejít do druhé části města.

Organizátoři z charkovského media centra vydávají bezpečnostní upozornění: Nevstupujte na trávu, může být zaminovaná. Nelezte do ruin domů, pokud tam nepůjdete s policií. Tam mohou být také miny.

K panu Andrejovi do jeho rozbouraného domu přiváží humanitární organizace potraviny a dětské oděvy. Pan Andrej mi ukazuje, jak před ním ve dvoře shořela tři auta zasažená úderem a z toho jednoho tlaková rána vymrštila motor, který se zarazil do rohu domu.

V době, kdy tady byly nejhorší útoky, se lidé schovávali ve sklepě. Teď je tu především humanitární pomoc. Ve sklepě starého domu se zachránilo 62 lidí.

‚Jsme díkybohu ještě malí‘

V jiném sklepě strávili většinu okupace dva kluci. Sergej a Kiril, které teď potkávám na ulici. Vypadají v pohodě a v ruce drží svůj oblíbený energetický nápoj.

„Začalo to 24. února, ale zpočátku jsme nic nechápali, protože první čtyři dny se u nás nestřílelo. A potom začali Izjum velmi silně bombardovat,“ začíná vyprávět jeden z nich.

„Začali útočit z letadel. S mámou a sousedy jsme seběhli do sklepa. Pak jsem vyšel na ulici a vidím, že nám to utrhlo střechu, vyrazilo všechny dveře a okna. Pak k nám vstoupili Rusové a chovali se hodně špatně. Začali nás prověřovat, někoho bili. Některé odvedli s sebou a mučili je. K židli připojili dráty a pustili do nich elektřinu – tak je mučili.“

„Snažili se získat informace o tom, kdo sloužil v domobraně, kdo bránil město. Lidi se tu udávali navzájem, někdo s Rusy spolupracoval otevřeně. Pak si pro ty lidi přišli a mučili je. Mučírny si zřídili ve sklepích po celém městě. My jsme – díkybohu – ještě malí a ničeho jsme se neúčastnili,“ popisují kluci.

Ruská okupační vojska zabrala Izjum v „klasické“ sestavě.

„Byli tu Burjati i Čečenci i separatisti z Luhanska – z Donbasu. Ti byli nejšílenější. Pak jsme se jednoho dne probudili a všichni byli pryč, až se nám tomu ani věřit nechtělo. Přišli naši a s nimi se vrátil i normální vztah k lidem. Přestaly ty otravné kontroly dokladů na každém kroku. Nám taky chtěli vydat ruské doklady, ale naštěstí to nestihli.“

Spojení se světem

Rusové si z Izjumu udělali svou pevnost a logistickou základnu k útokům na nedaleká města Slavjansk a Kramatorsk.

„Měli tady hodně kontrolních stanovišť a základen. Tu hlavní v továrně, ale byli všude. Při ukrajinském útoku létaly granáty po celém městě. Ukrajinci ale mířili přesně na vojenské objekty. Na základny a sklady. Nespletli se.“

Těmto klukům z Izjumu asi ze všeho nejvíc chybělo spojení se světem:

„Do naší čtvrti přijeli vojáci odklidit ruský tank. Mohli jsme připojit k jejich internetu a spojit se s příbuznými. V místnosti nedaleko odtud vytvořili veřejný hotspot a lidi si teď u nich můžou nabít telefony. Dřív jsme si život bez připojení k síti neuměli představit, teď už víme, jaké to je. Signál byl jenom na hoře Kreměněc nad městem. Lidi si tam chodili zavolat, ale bylo to nebezpečné – přiletěly rakety a zabíjely.“

Tihle dva chlapci věří, že tahle doba se snad už nevrátí.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít