Peněz ve vědě je málo. Chceme, aby se mladí vědci nedrželi při zemi, říká oceněná filantropka Dvořáková
Hana Dvořáková obdržela z rukou prezidenta republiky vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti vědy. Co jí přinesla spolupráce s Antonínem Holým při výzkumu antivirových látek? Jaké cíle má její Nadace Experientia? A proč se veřejná debata o české vědě pořád točí kolem financování? Vědkyně a filantropka byla hostem Dvaceti minut Radiožurnálu.
Ještě během studií jste se seznámila právě se svým manželem Dalimilem, se kterým jste o několik desetiletí později založili nadaci Experientia.
Proč nadace? Uvědomili jsme si, že sami víc nepotřebujeme. Na vyslané stipendisty apelujeme, aby se posléze vrátili, říká Hana Dvořáková
V 80. letech jste jako inženýrka chemie začala spolupracovat s profesorem Holým, a když jste po letech začala dostávat peníze za využití patentů, ke kterým jste tehdy s panem profesorem dospěli, tak jste se s manželem rozhodli, že ty peníze darujete, a to hlavně na podporu mladých chemiků, i když nejenom za tímto účelem.
V minulých letech jsem četl několik rozhovorů s vámi i s vaším mužem, kde jste vzpomínali, jak v těch 80. letech jste neměli peníze, jak jste tehdy jako vědečtí pracovníci brali míň než v Československu brali dělníci. Navíc jste tehdy měli dvě malé děti.
Zní to jako pohádka, když vám najednou po této zkušenosti začnou chodit vyšší a vyšší částky na účet. Jak jste to tehdy brali, když ty peníze začaly přicházet?
Ze začátku jsme byli rádi, protože jsme opravdu z těch našich dvou vědeckých platů sotva vyšli. Postupně ale těch peněz za licenční poplatky začalo přicházet víc a víc a my jsme si velmi brzo uvědomili, že při našem způsobu života nejsme vůbec schopni ty peníze utratit.
Zároveň jsme cítili obrovskou odpovědnost, že peníze, které vznikly tímto způsobem, že musíme utratit nějak bohulibě. My jsme to nechtěli procestovat, projíst, kupovat si nějaké drahé věci.
Ze začátku to bylo příjemné, ale pak, když jsme si uvědomili, že s nimi musíme něco bohulibého udělat, jsme najednou vůbec nevěděli, co máme dělat.
Bill Gates se v Pekingu sešel s čínským prezidentem. Chce investovat 50 milionů dolarů na vývoj léků
Číst článek
Když jste se rozhodli, že budete podporovat bohulibé účely, poprvé jste větší částkou podpořili nadaci Člověk v tísni. Kdy potom přišel ten nápad, že založíte svoji nadaci?
Podporovali jsme nejen Člověka v tísni, ale i nadaci Via, také různé bohulibé komunitní projekty. Ale pořád jsme věděli, že náš potenciál je mnohem vyšší.
A pak, když jsme si v různých debatách s našimi kamarády povídali o tom, jaká je situace v české vědě, tak teprve tehdy mě napadlo, že vlastně bychom ty peníze mohli vrátit zpět do vědy, což bylo velmi úlevné pro nás oba.
Tu větu, kterou jste před chvílí řekla, tedy že vracíte peníze tam, odkud přišly, do vědy, tak tu máte jako motto na webu vaší nadace. Kolik peněz už jste tímto způsobem do vědy vrátili?
My jsme už do vědy vrátili 43 milionů korun.
A tím zdaleka nekončí, protože jste už před třemi lety s manželem veřejně slíbili, že té nadaci poskytnete 200 milionů, což v původních úvahách mělo stačit na 20 let fungování. Platí to stále? Počítáte stále s tím dvacetiletým horizontem, nebo už se díváte dál?
Díváme se dál a právě v těchto dnech jsme se v nadaci rozhodli, že vložíme 200 milionů do nadačního kapitálu, a přejeme si, aby tady nadace mohla pomáhat mladým českým vědcům i do budoucna.
Podpora prvního kroku
Z toho, jak vás poslouchám a jak jsem s vámi četl rozhovory, předpokládám, že velkou roli hraje i to, jak ambiciózní ty projekty jsou. Koneckonců pokud první stipendista chtěl k nositeli Nobelovy ceny na MIT, tak asi heslo „malý, kdo malých má cílů“ u vás hraje roli také, nebo ne?
Přesně tak. To je to hlavní, k čemu mi potenciální žadatele vybízíme: chceme, aby se nedrželi při zemi, aby jejich projekty byly riskantní a ambiciózní.
Vlastní charita? Pavel ji neplánuje, Bašta chce pomoct kočkám a Babiš by jen přejmenoval Nadaci Agrofert
Číst článek
Je v současné době věda v oblasti chemie v Česku na podobné úrovni jako jinde na světě, nebo v porovnání ztrácíme?
Myslím, že jsme na velmi vysoké úrovni. Můžu tak soudit právě podle našich jednadvaceti stipendistů, kteří byli na zahraničních stážích a velmi se tam osvědčili. Téměř všichni dostali nabídku, aby na tom pracovišti zůstali ještě rok nebo dva navíc, kdy už je to pracoviště platí, to už nebylo financováno od nás.
Co by bylo potřeba, aby se tímto způsobem prosadilo víc českých vědců? Jsou to peníze?
Samozřejmě, všechno je o penězích, ale nejen to. Ti vědci musí mít štěstí na téma, na školitele, na možnost potom někam vyjet do ciziny, protože bez toho, aby mladý vědec vyjel někam do ciziny, si potom nemůže budovat kariéru.
Což ale předpokládám zase souvisí s penězi, aby mohl vědec mladý jet do ciziny. Když se podíváme na veřejnou debatu v Česku o vědě, tak v drtivě většině je to debata o financování vědy: o tom, jestli stát dává, nebo nedává dost peněz.
Je to správně? Opravdu ty peníze jsou takto klíčové, nebo by stát pro podporu české vědy měl dělat třeba něco jiného?
Myslím, že ty peníze jsou klíčové. Je jich málo, je jich méně než v některých jiných rozvinutých západních zemích, ale i přesto se u nás dá dělat skvělá věda.
Co se musí sejít, aby se vědecký objev prosadil v praxi nebo aby další český vědec získal Nobelovu cenu? Poslechněte si celý rozhovor s Hanou Dvořákovou výše.
